Nedělejte si starosti o zítřek

Mt 6,34 Nedělejte si starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.

Přátelé v Kristu,
všimněme si pořádně, jak nezvyklou věc nám tady Ježíš říká: Nedělejte si starosti o zítřek. To říká nám, kteří se pořád o něco staráme, kdo pořád přemýšlíme, co nás čeká, asi se mnoha věcí obáváme. Ale Ježíš řekne: Nedělejte si starosti o zítřek. Co všechno může jeho slovo znamenat pro nás v tuto chvíli? - Končíme zase jeden rok našeho života, zítra bude Nový rok s velkým N, první den celého nového roku s malým „n“. A my bychom si mohli dělat tolikeré starosti. Některé jsou nám společné. Například: jak to bude se světem v tomto roce? Postihne nás ekonomická krize? Neohrozí nás nějaká válka nebo teroristický útok? Některé velké starosti pak mají charakter osobní, a víme o nich jen my sami, nebo jen lidé z naší blízkosti – když nám dělají starost nějaká nemoc nebo ohrožení. – Ježíš řekne: Nedělejte si starosti o zítřek, o budoucnost. A my víme, že jsou lidé, kteří vnímají starosti více, a lidé, kteří vnímají starosti méně. Že jsou lidé úzkostlivější a jsou lidé lehkovážnější. Jsou to vlastnosti vetknuté hluboko v našem charakteru. Tak hluboko, že se zdají pevně dané nebo aspoň těžko k změnění. Někdo prostě je úzkostlivější a někdo zase dovede mnoho problémů jen tak přejít, jako by se ho nedotkly. A o co tedy jde Ježíši? Straní v dnešním evangeliu těm, kdo jsou lehkovážnější? Říká nám tady, abychom lehčeji házeli své starosti za hlavu? - Ne, neříká, že máme brát všechno kolem sebe lehčeji. Ne, neučí nás lehkovážnosti. – To, čemu nás opravdu chce naučit, je víra v Boha. A to, co říká dnes tady, má z víry v Boha vyplynout. Naše víra, naše důvěra v Boha by se měla také vetknout hluboko do našeho srdce, až tak, že promění i náš charakter, je-li to potřeba, zbaví nás obav a strachu, a udělá z nás více lidi naděje.

Ve dvou bodech se podíváme, o co jde v dnešním Ježíšově slově. Zaprvé: nedělejte si starosti o zítřek, protože stejně nevíte, jaký zítřek bude. Zítřek bude mít své starosti. Určitě jsme už někdy udělali zkušenost s tím, že jsme se něčeho strachovali, a ono to pak zase tak hrozné nebylo. Anebo ohrožení přišlo, ale bylo jiné, než jsme mohli vůbec předvídat. Znám paní, která před léty v Hrušově čekala povodeň, celé dny stavěla hráze kolem domu, v noci nespala a hrozila se, že už slyší příval. K jejímu domu však nakonec žádná povodeň nedosáhla. Přesto byl dům zcela zničen - tím, že mnoho dní prostě silně pršelo a protékalo přes střechu. - Slyšeli jsem o tolika lidech, jak snášejí různá utrpení: ztratili zaměstnání, mají zákeřnou nemoc, shořel jim dům. A říkáme si: jestlipak bychom to my sami zvládli, kdybychom v takové situaci byli? - Ale takové starání se nemá žádný smysl. Na spoustu věcí se prostě nemůžeme připravit. Ty věci má smysl řešit až přijdou. A můžeme věřit, že se zkouškou nám Bůh ukáže i její řešení, jak to říká apoštol: „Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ (1K 10,13) – Pokud se o to přesto snažíme, řešit budoucí starosti už teď, jsme svými vlastními mučiteli. Děláme svou cestu tímto světem ještě temnější a obtížnější, než je. Nakládáme si všechno břemeno najednou. To břemeno, které Boží prozřetelnost na nás moudře pokládá postupně: Zítřek bude mít své starosti.

Ano, říká to tu Ježíš dost pesimisticky, to je pravda. Mluví tady o starostech, o trápení. Řekne: Každý den má dost na svém trápení. Těžko někdy zažijeme den, kdy bychom se o nic nemuseli starat. Vždycky nějaké starosti přijdou. A i když jsou malé a nedůležité, dovedou se nafouknout tak, že nám zase připadá, že máme „plno“ starostí. Co s tím? – Bible na to odpovídá nadějí, že jestliže naše starosti jsou nové každý den, tak i Boží péče a pomoc se obnovují každý den. Čteme například ve Starém zákoně (Pl 3,22n) takovéto zaslíbení: „Hospodinovo je milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, Bože tvá věrnost je neskonalá.“ Patří to jaksi k naší lidské situaci, že nejsme nikdy bez starostí, bez problémů, bez těžkostí. Den za dnem jsou takové. Ale taký Boží milost je den za dnem nová! Ještě ji nemáme do zásoby, ještě nemůžeme říci, jak zvládneme všechny problémy, které přijdou – ale můžeme věřit, že Bůh nás neopustí, a bude s námi. V té situaci. „Se zkouškou vám dá i sílu, abyste mohli obstát.“ - Tak nás Bůh učí spoléhat se na něj neustále. Každého dne se taky máme s důvěrou modlit. A prosit o Boží posilu, o moudrost, o trpělivost. O zkušenost Boží lásky. Naše denní modlitba nám pak může dát sílu k unesení starostí toho kterého dne, dát nám zbraně proti pokušením, které nám hrozí právě teď.

Dnešní slovo z evangelia mluví vlastně proti tomu, abychom se snažili být jako Bůh. Nesnažme se být vševědoucí a předjímat všechny starosti. Nesnažme se být všemohoucí v jistotě, že lehce sami zvládneme všechno, co přijde. Nesnažme se být jako Bůh, a místo toho se učme Bohu důvěřovat. Nedělejte si starosti o zítřek. A místo toho si všímejme spíše, jaká je naše dnešní síla, naše dnešní práce, naše dnešní možnosti. Všímejme si toho, co máte dělat teď. Dělejme to, co máte dělat dnes. A připomínejme si k tomu každý den zaslíbení, že Bůh je s námi, jako pomoc a záštita. Pěkně to zpíváme v písni, která už po několik let patří k bohoslužbám posledního dne v roce: „Bůh je dnes s námi, svědčí naše víra, a bude s námi každý nový den.“

zazpívejme tu píseň nyní jako modlitbu (DEZ 697)

Dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci

Mk 13,32 O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. 33 Mějte se na pozoru, neboť nevíte, kdy ten čas přijde. 34 Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. 35 Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; 36 aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. 37 Co vám říkám, říkám všem: Bděte!"


Přátelé v Kristu,
jsme v adventním období, kdy říkáme, že čekáme druhý příchod Krista – vždyť on sám, náš Pán, to slíbil, že přijde, jako naplnění a završení lidských dějin. Přijde v moci a promění celý náš svět. My jako křesťané na jeho příchod čekáme. A většinou se s takovým čekáním spojují také velké otázky. Možná taky velké pochybnosti. Chtěli bychom například vědět, kdy Ježíš přijde. Kdy konečně? Jak to, že na něho církev čeká už tak dlouho, a on stále nepřichází? Anebo bychom chtěli vědět, jaké to bude, jednou, až Ježíš skutečně přijde? Jaké to bude v Božím království? A bude taky nějaké peklo? – ptáme se možná bázlivěji, ale přece.

Je v evangeliu nápadné, že na takové otázky nedává žádné určité odpovědi. Už Ježíše se jeho učedníci několikrát ptali, kdy ty poslední dny přijdou, a on jim sice odpovídá, a probudí v nich očekávání blízkého konce, ale nadto jim říká, že jim žádnou určitou odpověď dát nemůže, žádnou pomůcku k vypočítání konce světa – vždyť o onom dni nikdo neví, ani on sám, poví Ježíš o sobě, ani andělé v nebi, jenom Bůh Otec sám, a Bůh nechává toto rozhodnutí o konci světa ve své pravomoci. Věřme, že v moudré, spravedlivé a milostivé pravomoci. – A když bychom chtěli získat konkrétnější odpovědi na tu druhou velkou otázku, jaké to bude jednou, až bude náš svět souzen a proměněn, je to jen mylné zdání, že na to Ježíš odpovídá konkrétněji. Máme sice v evangeliu různá podobenství o Božím království, máme tam barvitá líčení, od těch nadějných, že Boží království bude jako velká hostina, až po ta temná, že zavržení půjdou tam, kde je pláč a skřípění zubů. Najdeme v Ježíšových slovech mnoho obrazů o Božím království, a přece musíme nakonec říci, že si Ježíš nechává odstup od toho, aby říkal: takhle a takhle to bude. Vždyť Ježíš i tady ví, že tyto věci přesahují všechny lidské představy. Že prozatím můžeme vidět jen jakoby v zrcadle, jen jakoby v hádance. Ježíš svobodně jako pomůcky svého učení používá různé představy, i navzájem odlišné, třeba tu, že soud probíhá v okamžiku jednotlivé lidské smrti, vzpomeňme například na podobenství o boháči a Lazarovi (L 16,19-31), a vedle této představy je v evangeliu použita taky odlišná, že Boží soud bude najednou pro všechny lidi, jak o tom čteme v podobenství o posledním soudu (Mt 25,31-46), kdy budeme všichni najednou shromážděni na velké pláni. Můžeme se komplikovaně snažit dávat ty obrazy dohromady a konstruovat jednotný obraz Božího království, ale jsem přesvědčen, že Ježíš si s tím hlavu nelámal, protože věděl, že je vše nakonec v moci Boží, a že Boží moc převyšuje každou lidskou fantazii, a hlavně Bohu důvěřoval, že jeho vůle je dobrá, ať už bude její konkrétní dovršení jakékoliv.

Ježíš nám na takové velké otázky konkrétní odpovědi nedává. A místo toho nás chce přivést k jiným věcem. Jsem přesvědčen, že nás chce odvést od neplodného fantazírovaní o takzvaně „velkých“ věcech, a že chce obrátit naší pozornost k věcem zdánlivě obyčejnějším, ale zato ve skutečnosti důležitějším. Každopádně naše dnešní podobenství je právě takové. Ježíš k nám v dnešním evangeliu mluví ve slovech obyčejných, mluví o našich všedních věcech lidských. A přece, jaká ve v tom ukrytá síla. - Ježíš říká, že je to s námi křesťany jako se služebníky pána, který opustil svůj dům. Ježíš vstoupil na nebesa, říkáme ve vyznání víry, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Dnešní podobenství poví, že prostě opustil svůj dům, svět, který mu patří, a že zanechal nás, abychom svět spravovali, jako služebníci v domě. Než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci.

Sotva se náš úkol tady na světě dá vyjádřit nějak civilněji. Každý z nás zde má svou odpovědnost. Každý z nás má na světě nějaký úkol. Přitom máme povolání rozdílná, jako ani služebníci v domě nedělají všichni to stejné, a je potřeba pro takovou správu domu dělat různé práce. Každý z nás má svůj vlastní úkol, který třeba může poznat jen on sám. A druzí mají zase jinou práci, odlišnou. Děláme chybu, když užitečnost druhých srovnáváme s tím, co máme za úkol my sami, a když zase naopak svou vlastní užitečnost poměřujeme tím, kolik toho zvládnou jiní. Lepší je uvědomit si, že každý z nás má svou vlastní odpovědnost. A každý ze služebníků je zodpovědný za svou práci. Za svou vlastní práci, to především. Taky ne za celkový stav světa, ale za svůj malý podíl práce, který dostal. - Myslí, že je to připomenutí velmi moderní a aktuální, že každý z nás má odpovědnost za svou práci. A že je to odpovědnost před Ježíšem Kristem. Budeme se mu zodpovídat, slyšíte to v tom slově, budeme mu odpovídat, když se nás jednou bude ptát, jak jsme žili svůj život. Zda jsme věrně a vytrvale dělali, co dělat máme. – Jestli se nepletu, je nebezpečí dnešní doby především v tom, že nám připadá, že jsme té naší odpovědnosti zbaveni. Podle televizních zpráv se zdá, že důležité věci světa se rozhodují jinde, kdesi na summitech a politických grémiích, v zasedacích síních představenstev. Jako by na obyčejných běžných jednotlivcích nezáleželo. Jiný příklad: své děti posíláme do škol, kde jsou vyučovány. A zapomínáme, že výchova je důležitější než vědomosti. V neděli je posíláme do Nedělní školy, a to ještě v lepších případech. A někdy zapomínáme, že výchova k víře musí mít svůj základ v rodině. A ještě jinými způsoby zapomínáme na svou podstatnou zodpovědnost, přemýšlejte sami kdy a kde. Naproti tomu nám Ježíš dnes připomíná, že máme každý svou vlastní zodpovědnost.

Jak se to vůbec může stát, že zapomínáme, že máme zde na světě svůj vlastní úkol? Jak to, že si někdy připadáme nedůležití, jako by nezáleželo na tom, co uděláme a co neuděláme? Zapomínáme na svou odpovědnost, protože se nám často stává, jako bychom ve svých životech spali. To je druhá věc, kterou bych chtěl z dnešního evangelia zdůraznit. Ježíš tady třikrát opakuje svou výzvu: Bděte. Vyzývá nás tolikrát k bdělosti, protože se nám běžně stává, že jsme nebdělí. Naše oči jsou často otevřeny jen zdánlivě. Může se stát, že naše uši ve skutečnosti neslyší, co slyšet mají, a naše srdce že jsou necitlivá. Chodíme světem jako mátožní, a přehlížíme důležité věci. Přehlížíme například, kolik obdarování jsme dostali. Přehlížíme příležitosti k dobrým činům, k dobrým slovům. Někdy jsme jako opilí, například zpití svými úspěchy. Zapomínáme na to, že máme zde na světě úkol, zapomínáme nebo jsme už na to zapomněli úplně. Žijeme neuvědoměle, ani se nehodí říci, že žijeme jako zvířata, protože i ta hovádka Boží vědí, co mají dělat, a svými životy Pána Boha chválí. Člověk je na tom často hůř než zvířata, když místo svého Božího povolání se nechává manipulovat různými jinými hlasy, nebo ho otupují různé strachy a obavy a lhostejnost. Do toho všeho Ježíš říká: Bděte. Aby vás Pán vašich životů nenalezl spící, až znenadání přijde.

Když jsem na začátku říkal, že nám evangelium nedává odpověď na velké otázky, myslel jsem to tak, že nám nedává odpovědi na otázky, které jsou velké jen zdánlivě. Jsou totiž větší a důležitější otázky. A jedna z nich, moderně řečeno, zní: jaký je smysl mého života? Dnešní evangelium nám na takovou otázku dává odpověď. Velkou odpověď, když to domyslíme. Ježíš řekne, že máme každý vlastní zodpovědnost. To je přece ohromná myšlenka. Je to myšlenka o smyslu našeho života, tady na zemi, a v čase, který je nám z Boží milosti dán. Domýšlejme ji prosím každý sám u sebe. Každému z nás dal Ježíš odpovědnost za vlastní práci.

Děkujeme ti, Pane Ježíši, že náš život zde na zemi má smysl,
že máme každý své vlastní povolání, povolání od tebe.
Probouzej nás, ať jsme si toho stále vědomi.