Spor o daň císaři L 20, 20-26
20 Zákoníci a velekněží nespustili Ježíše z očí. Poslali své lidi, kteří měli předstírat, že to myslí upřímně, aby jej přistihli při výroku, pro nějž by ho mohli vydat vladařově moci a soudu.
21 Otázali se ho: "Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy.
22 Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?"
23 Ježíš však prohlédl jejich záludnost a řekl jim:
24 "Ukažte mi denár! Čí má obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův."
25 Řekl jim: "Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."
26 A tak se jim nepodařilo, aby ho před lidmi přistihli v řeči; podivili se jeho odpovědi a umlkli.
starozákonní čtení 2S 12:1-9.13
Přátelé v Kristu,
začnu dnes nezvykle: představte si scénu z nějaké filmové komedie. Policisté jdou něco odhalit do kláštera, chtějí to udělat tajně, a tak se převlečou za mnichy. Jistě jste už podobné filmy viděli. Ti převlečení policisté mají hábity, taky kapuce na hlavě, a tak nikdo nepozná, že do kláštera nepatří. Dostanou se taky na místo, kde se mniši právě scházejí. Mniši se sesednou a vytahují z kapes růžence, aby se spolu modlili. Také policisté nechtějí být nápadní, a tak hledají po kapsách růžence, jeden z nich ho v kapse nahmatá, popotáhne, aby ho vyndal – a z kapsy mu vypadne pistole. Až to na dlažbě zacinká. Všichni se podívají tím směrem, a policisté jsou rázem odhaleni. – Taková scéna by jistě končila smíchem filmových diváků, má v sobě vtip a humor. - Jestlipak my si uvědomujeme, že vtip je ukryt i v mnoha scénách z evangelia? Že Ježíš dovedl používat i humor, aby lidi kolem sebe upozornil na vážné a závažné věci? A že v dnešním příběhu je ukryta podobná humorná zápletka jako v té scéně z filmu, kterou jsem si vymyslel. Ale asi to chce pár poznámek, abychom si to uvědomili.
Situace v dnešním biblickém příběhu je taková: zákoníci a veleknězi chtějí Ježíše přistihnout při výroku, za který by ho mohli vydat vladaři a soudu. Chtějí se Ježíše zbavit. A tak posílají své lidi, aby Ježíše „načapali“. Ti lidé jdou za Ježíšem jakoby s vážnou otázkou a problémem. Mají předstírat, že to myslí upřímně. „Mistře, my, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy.“ Pochlebují mu, chtějí se vlísat do jeho přízně. Mistře, přicházíme za tebou s vážným problémem, s kterým si nevíme rady. Chtěli bychom se zachovat správně, poraď nám, co máme udělat. Přitom si ti falešníci vymysleli na Ježíše skutečně dobrý chyták. Šlo o peníze, o římské peníze. Izraelská země je okupována Římany. A pohanští Římané zavedli také zde do užívání své peníze, své mince. Na nich byl často obraz římského císaře. Pro Římany bylo užívání peněz vlastně projevem úcty k císaři. Každé prodávání a nakupování už vlastně bylo tak trochu náboženským obřadem. Brali do rukou obraz císaře, a císař byl v římské říši jedním z bohů. – Jak se tohle všechno muselo protivit židům, kteří věřili, že jediným Bohem je Hospodin. Vždyť používání římských peněz je vlastně urážkou jediného Boha, vždyť je to vlastně modloslužba. Už dotyk římské mince znečišťuje, říkali rabíni. Možná se ten jejich důraz ve všedním dni trochu ztrácel. Co taky běžným židům zbývalo? Nakupovat a prodávat museli. Ale teď tady před Ježíšem stojí skupina lidí, kteří jakoby si uvědomovali, o jak vážnou otázku jde. „Mistře, je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?" Mistře, vždyť tady jde o podporu okupantů, když jim platíme daně. A vždyť jde o modloslužbu, jestliže používáme pohanské peníze. Místře, jak nám poradíš? - Odpověď není vůbec jednoduchá. Navíc se rozhovor odehrává v jeruzalémském chrámu, a tak tady náboženské otázky dostávají ještě větší razanci. Mistře, co nám poradíš? Kolaboraci nebo vzpouru proti císaři? Máme platit daně nebo nemáme? Falešníci visí na Ježíšovi pohledem a myslí si, že už mají vyhráno. Ta i ta odpověď pro něj bude zkázonosná. Buď na něj poštvou zbožné židy nebo římské vojáky. - A Ježíš si ve vypjaté situaci poradil vtipem. "Ukažte mi denár!”, říká. A někdo samovolně sahá do kapsy, samozřejmě, že tam pár drobných má, a podává jeden denár Ježíšovi. Čeká názorné poučení. Ale to by ani nemuselo přijít. Věc je jasná hned v tom okamžiku, kdy ten jeden šmejdí po kapsách a natahuje ruku s penízem k Ježíšovi. Lidé kolem Ježíše se v tuto chvíli museli začít smát. Vždyť se ten člověk v jediném okamžiku odhalil. Tváří se jako zbožný, tváří se, že mu jde o náboženskou čistotu, a přitom stejně pohanské peníze tahá po kapsách. Zdálo se, že chce něco řešit, chtěl vypadat jako opravdový. Ježíš však ukázal, jaký opravdu je. Humorná scéna vše odhalila. Ježíšův vtip projasnil situaci a vyrazil protivníkům zbraně z rukou. -
Představuji si také podobnou scénu, která by se mohla odehrát u nás. Jsem někde na návštěvě. V nějaké evangelické rodině. Mluvíme taky o tom, jak se projevuje křesťanská víra. Jak vypadá náš duchovní život, odkud čerpáme víru. Jak důležitá je pro nás evangelíky Bible. A já poprosím, jestli by mi mohli Bibli podat. Což pro ně není žádný problém, v každé evangelické domácnosti Bible je. A tak ji snadno najdou, skoro mimovolně sáhnou do knihovny, a podávají mi ji. Čekají, že jim z Bible něco přečtu. Asi ano, ale důležitý je už tento první okamžik. A vlastně humorný. Ta Bible, kterou mi podávají, je často jako nová, kdo ví, jestli ji vůbec někdo otevřel. Nebo je přechovávaná jako Bible po babičce, která ji ještě četla, je to rodinná památka, ale vůbec ne předmět denní potřeby. Humorný moment, kdy jsme usvědčeni, že Bibli nepoužíváme. Říkáme, jak je pro nás důležitá, vyznáváme, že se podle ní chceme řídit v životě, my evangelíci speciálně, ale kolik z nás Bibli vůbec nečte? -
Ten vtípek s Biblí nikdy neudělám. Trnul bych v obavách, jestli bude dobře pochopen. Kdyby nebyl, vedl by asi k naštvanosti toho, kdo by byl odhalen. – Tak podobně naštvaní asi byli i ti, kdo přišli načapat Ježíše, když on humorně odhalil jejich léčku. Jak mnohem lepší by pro ně bylo, kdyby v tu chvíli nebyli nazlobeni, ale dovedli se své falši zasmát. Kdyby se dovedli zasmát sami nad sebou. Hned by se uvolnila atmosféra, a oni by měli najednou blízko k Ježíšovi, k poznání pravdy. – Připomeňme si krále Davida. I při hrozné velikosti svého provinění je příkladný v tom, jak uměl přijmout Nátanův soud. Taky se mohl ještě nazlobit, taky mohl ještě toho proroka vydat katovi za urážku krále, a přidat ho tak k obětem svého hříchu. Ale on pokorně přijímá onu vtipnou hříčku, kterou ho Nátan přivedl k rozpoznání vlastního hříchu. Kéž bychom to dovedli takto i my. – Jestlipak si uvědomujeme, v kolika nechtěných a směšných situacích se podobně projevuje pravda o našem životě, o naší víře? Někdo si o sobě myslí, že je zbožný, ale občas mu ujede kletba nebo rouhání. Někdo si myslí, že je pokorný, a přitom se občas projeví, že je na něco pyšný, třeba právě na svou pokoru. Někdo si myslí, že ví o hloubce vlastního hříchu, a přitom nemá žádné pochopení pro hříchy těch kolem něj. Prozradí se to často nechtěně a nečekaně, v drobných okamžicích. Kéž bychom si taková malá prozření vzali pro sebe vážně, a dovedli se vysmát falešným způsobům svého života, kdy si na něco jen hrajeme, na zbožné, na pokorné, na hříšníky. - Neberme se moc vážně. Bylo by skvělé, kdybychom i těch momentů, kdy se třeba ztrapníme, dovedli využít ke svému poučení. V Bibli vidíme, že humor je jedním z prostředků, které mohou léčit.
Dej nám, Pane, schopnost pochopit vtip
a nebrat se moc vážně. Moudrost nám, Pane, dávej.
