Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Milujte své nepřátele

L 6:27-28 Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují.

Ž 25,15-20; Ex 23,1-5; Ř 12,17-21
písně EZ: 221; 383; 392; 192

Přátelé v Kristu,
Ježíš nás učí, že máme milovat své nepřátele. Jsou to náročná slova, snad nejnáročnější z evangelia. A já je dovedu zopakovat právě jenom z kazatelny. Kdybych s někým z vás seděl v rozhovoru, a řeč by přišla taky na nějaké nepřátelství, říkalo by se mi to obtížně: Milujte své nepřátele. Kdybychom mluvili o nějakém konkrétním nepřátelství, neměl bych asi tu odvahu říci tomu člověku, aby své myšlenky zcela obrátil, a své nepřátelé miloval. Vzpomínám, o kolika nepřátelstvích mezi lidmi jsem už v církvi slyšel. Jak často nám připadá, že máme právo, abychom vůči někomu nepřátelství cítili. Ten druhý nám tak zjevně ublížil. Je tak hloupý, tak protivný, tak zlý. Tak nespravedlivý. - Vždycky při psaní kázání mě napadají konkrétní příklady těch, kdo mé kázání asi uslyší. A tentokrát jsem si říkal: Copak bych mohl říci jedné sestře, že se má ona smířit se svým bratrem, který ji asi fakt hodně ublížil? A myslel jsem na jednoho bratra - měl bych snad zlehčovat ono nepochopení až nenávist, kterou zakouší od svých blízkých? – Nenávist vysvětlení nepotřebuje. Nenávist se nabízí až vnucuje sama. Má svou vlastní sílu. Žene se jako vichřice, vzniká samo od sebe, zaslepuje a ubližuje. Bývá silné. Trvá dlouho. Snadno si nás opanuje. Známe to všichni. – Jak však na druhou stranu vysvětlit to, co žádá Ježíš: „milujte své nepřátele“? S tím si nevíme rady. A desítky kázání končí u toho, že na lásku k nepřátelům nemáme sílu. A ten přímý příkaz Ježíšův se spíše zlehčuje a ta Ježíšova slova se „obkecávají“ a nahrazují řešeními méně radikálními. Radami typu: „Pokuste se necítit nenávist.“ „Snažte se toho druhého pochopit, co proti vám má.“ A podobně. – Jak říci křesťanům do konkrétní situace: Milujte své nepřátele? Do dneska mi zní v uších, jak mi před léty řekl jeden člen našeho sboru: „Bratře faráři, tak právě kvůli takovým nesmyslům já bibli ani nečtu. Je to hloupost. Je to přehnané a ve světě neuskutečnitelné. A ten, kdo se o to pokouší, je druhým za blázna.“ – Ano, za blázna. Ten člověk měl pravdu. Protože to, co po nás dnes Ježíš chce, je rozumem nepochopitelné a neobhajitelné. Co k tomu může říci farář? Jak mám Ježíšův příkaz vysvětlit? Jak ho vyargumentovat?

Lidský rozum nemůže tato slova vysvětlit. Ne lidský rozum, jen Ježíš sám. Jen Ježíš sám může být garantem toho, co tady dnes říká. Protože on to nejenom řekl, ale také konal. Evangelia sama jsou výkladem těchto zvláštních slov. Ježíš se modlil i za své nepřátele. On přijímal i ty, kterými jiní pohrdali. A když běduje nad svými nepřáteli, například nad farizeji, jsem přesvědčen, že to dělá proto, aby i je přivedl k přemýšlení a k obrácení. Všechno to, co čteme o jeho potýkání s těmi, kdo mu nepřáli, je velmi životným výkladem dnešních slov: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Ježíš totiž měl podle svědectví evangelia rád každého bližního, každého člověka, s kterým se potkal. Je o něm napsáno, že se nedovedl nesmilovat. Ježíš sám to jednou učil o Bohu, že (Mt 5:45) nebeský Bůh dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. A z toho Ježíš vyvozuje, že i my máme být podobně dobří na své přátele i nepřátele. Naše láska má být jako slunce, jako déšť, které nerozlišují, na koho dopadnout a na koho ne. - Přitom ovšem v evangeliu vidíme, že Ježíšova láska nevypadá tak, že by všechny objímal a na všechny se usmíval. Někdy je i přísný, někdy hněvivý. A přesto můžeme tušit, že mu jde o záchranu, o spásu, o naději pro všechny.

Ježíš miloval i své nepřátele. Evangelia jsou toho dokladem. Dnes však Ježíš mluví k nám, že to máme takto dělat i my. A tady nastává potíž. My to myslím vůbec neumíme. Neumíme tak žít. Zato umíme jinou věc: vymluvit se z toho. Nejsnadnější je říci, že Ježíš byl výjimečný, jedinečný. Že on to dovedl, protože byl Boží syn. Zatímco my jsme obyčejní, hříšní lidé. Raději budeme Ježíše vzývat a vyznávat a uctívat, než ho poslouchat. Uděláme si z něho Spasitele, který je vysoko nad námi, taky nad našimi mravními kvalitami, a budeme mu opakovaně a často vyznávat své vlastní slabosti. Zatímco on by raději byl naším vůdcem a učitelem. Taky tím, kdo nás osvobodí a zmocní k cestě lásky.

Mnoho námitek proti dnešním slovům se člověku nabízí. A některé z těch námitek se tradují už od doby Ježíšovy. Když například jeden farizeus slyšel od Ježíše, že má milovat své bližní, tak se hned ptal: „A kdo je vlastně můj bližní?“ To mám snad milovat všechny, i zjevné hříšníky, i protivníky? Myslel to jako řečnickou otázku: takový nesmysl přece nemůžeš Ježíši učit. Ale pak ten farizeus pak od Ježíše slyší podobenství o milosrdném Samařanovi. Zbožnému židovi už ta zmínka o tom, že Samařan může být milosrdný, asi naháněla husí kůži. A nakonec slyší od Ježíše výzvu, „ano, skutečně, buď bližním všem, kdo tě potřebují.“ – Anebo, další námitka, která se nabízí: jak jednat s člověkem, který pro smíření nic nedělá? Co s těmi, kdo o smíření s námi nestojí? S těmi, kdo pro něj nic nedělají? A Ježíš tady řekne: Když přicházíš do chrámu, a vzpomeneš si, že má někdo něco proti tobě, jdi za ním a pokus se o smíření. Ze své strany, své iniciativy. Ta námitka je lidsky pochopitelná: „To mám já jít za tím druhým, když on má něco proti mně, a neměl by mít? Když já proti němu třeba ani nic nemám? Když já jsem v pohodě?“ Ježíš přesto odpovídá: „Udělej to.“ – A apoštol Pavel později ve své listu píše (Ř 12:17-18): Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Ze všech svých sil se snažte o lásku.

Nepřehlédněte: to jsou všechno výzvy do běžného křesťanského života. Do našeho života. Výzvy k jednání. To nejsou ne nemožné příkazy, které nám mají ukazovat naší bezmocnost. Jsou to přímočaré a jednoduché návody ke křesťanskému jednání. - Přidat snad lze jen to, že evangelium samo už zároveň ví o obtížnosti těchto příkazů. Láska k nepřátelům není nic samozřejmého, je to čin víry. Nelze odůvodnit lidským rozumem, je to jednání Ducha svatého v nás. A když nám pak někdo vlepí facku, hle, řekneme si, proti nám stojí hmatatelný nepřítel. Ale v takovou chvíli není čas vzpomínat, co k tomu říká dogmatika, nebo rozebírat, proč Ježíš řekl, že máme nastavit ještě i druhou tvář - jak to myslel, a zda měl pravdu. Jen ten, kdo má Kristova ducha, dostane snad v takové chvíli i odvahu a sílu neoplatit, nemstít se. Nenechá se přemoci zlem, ale odplácí zlo dobrem. - Myslím, že oproti všemu zdání je tu Ježíš velmi realistický. Neříká: musíte milovat. Spíše říká: zkoušejme to, mějme odvahu milovat. V konkrétních běžných situacích. Mějte vůli, odhodlání milovat. A já vám k tomu dávám sílu.

Pane Ježíši, prosíme, buď nám posilou, kdekoliv se rozhodujeme pro lásku.