Ž 19,8n; Mt 7,24-27; Iz 53,3-5
Přátelé v Kristu,
zeptám se vás: líbíte se sami sobě v zrcadle? Prohlížíte se rádi? Máte ve svém obraze zalíbení? Odvážím se předpokládat, že ve velké většině případů bych slyšel odpověď zápornou. Sami sobě se nelíbíme. Do zrcadla se na sebe podíváme, když potřebujeme poopravit svůj vzhled, ale že bychom ke svému obrazu vzhlíželi, to se asi stává zřídka. Připadal by nám dokonce divný člověk, který by se dlouze a zálibně v zrcadle prohlížel. Symbolicky to v sobě uchovává i jeden starý mýtus: mladík jménem Narcis se zamiloval do svého odrazu na vodní hladině – tak moc, že se od něj nemohl odtrhnout, dlouho se prohlížel, až se nakonec ve vodě utopil. A poučení z toho příběhu je nabíledni: ten, kdo se sám sobě líbí, ten, kdo se sám sobě obdivuje, ten je psychicky jaksi vadný. – Ale uvažme i opačnou myšlenku: je to vlastně divné, že se sami sobě nelíbíme. Z křesťanského hlediska je to divné. Vždyť takto, jak vypadáme, nás stvořil Bůh, a chtěl nás stvořit dobře a krásně. S dětmi v dorostu zpíváme píseň, kde v refrénu jsou slova: „Bezva, bezvadně stvořil tě Bůh“. A ve slokách té písně se zpívá o jednotlivých částech našeho těla, například: „Nádherně tě udělal a dal ti krásné oči, raduj se, že vidět smíš, tak tě vymyslel Bůh.“ A nemyslete si, že tady děti učíme narcismu – snad vnímáte ten drobný, ale podstatný rozdíl. Ta píseň neříká, že se nemají obdivovat sami sobě, ale že mají obdivovat Boží dílo a krásu. Taky při sobě ji oceňovat.Jakub v dnešním textu mluví o muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled. Jsou to zajímavé věci s těmi zrcadly, dalo by se o tom mluvit ještě déle. Ale my se už podívejme, proč o tom mluví Jakub. Protože: Boží slovo je pro nás zrcadlem. V Bibli se můžeme poznat. Poznat, jací jsme. Poznat se svými chybami, ale i v tom, že Bůh nás stále má rád. Poznáváme v Bibli sami sebe, jako lidi s hříchy a chybami. Ale zároveň se zde vidíme jako ti, kterým Bůh odpouští, a pro které má tady ve světě úkol a poslání. Když čteme Bibli, když posloucháme kázání, můžeme poznat: ano, to je o nás. Takoví jsme my. Toto je pravda našeho života. Přímá, neskrývaná, jako když se napřímo vidíme v zrcadle. Taková je bída i našeho života, když se poznáváme ve slabostech a hříších biblických postav. Ale taková je také sláva našeho života: když přijmeme Boží posilu, jako ji přijímali věrní Boží svědkové, a když si přivlastníme velká Boží zaslíbení. - Boží slovo je jako zrcadlo, v kterém se poznáváme. Do kterého můžeme nahlédnout a poznáme sami sebe. Ale teď je podstatná otázka, co s takovým poznáním uděláme. Jakub se ptá: proměníme ho ve skutek? Budeme podle té pravdy žít? Nebo na svůj obraz zase rychle zapomeneme, a budeme si žít po svém? Podle svých představ? Podle vlastních představ o tom, co jsme zač, a proč jsme na světě, a čeho můžeme dosáhnout? Jakubova otázka zní: podle čeho tedy budeme žít? Podle obrazu, který do nás vložil Bůh, podle projektu, který on pro náš život má, podle toho, který poznáváme v Bibli – anebo spíše žijeme podle obrazu, který si sami o sobě tvoříme, co jsem zač, jaký jsem, k čemu jsem. Znáte ty obvyklé obrazy úspěšného života: musím toho v životě hodně dosáhnout, musím mít co nejvíce majetku, musím dobře vychovat své děti, hlavně ať neonemocním. Takové obrazy úspěšného života přejímáme od svého okolí nebo si je vytváříme. Takto bychom se chtěli vidět. A Jakub je hodnotí velmi přísně. Natvrdo poví, že jen když hledíme do zrcadla Božího slova, že sami sebe můžeme poznat. Zatímco když pak podle tohoto poznání nežijeme, že tak sami na sebe zapomínáme. Snadno zapomínáme, že Bůh do nás vložil svůj obraz, že máme tady na světě od něj svůj úkol a poslání. Že máme od něj svůj živit, svou důstojnost, ano, i svou krásu. A že když na tohle zapomínáme – že klameme sami sebe.
Co to znamená, ukážu na jednom příběhu z evangelia. Ten příběh vypráví o tom, že Ježíš byl zatčen a je u Piláta. Předtím Ježíš mnoha lidem pomohl, pro mnohé byl zjevením Boží lásky. Někteří poznali, jak se v něm zrcadlí Boží moc a sláva. Ale v tuto chvíli jakoby na to všichni lidé zapomněli. Ježíš je všemi opuštěn, i jeho nejbližší přátelé ho zradili. Byl svými lidmi vydán a zatčen Římany a Pilát ho vyslýchá. Pilát se snaží příjít na to, co je Ježíš zač, a zdá se, že u něj Ježíš vzbudil opravdový zájem a sympatii. Chtěl by ho dokonce osvobodit a propustit. A teď Pilát udělá zvláštní věc. Vyvede Ježíše před lidi, před shromážděný dav, a řekne: „Hle, člověk.“ Jen tato dvě slova, a ta znamenají: podívejte se, vždyť Ježíš je jako jeden z vás. Hle, člověk, jako i vy jste lidé. Přiznejte se k němu, poznejte se v něm, a teď i v jeho bídě a bolesti. Poznejte se v jeho spolehnutí na Boha. Poznejte se v jeho lásce k vám. Podívejte se na něj, co znamená být člověkem, a buďte také lidmi. Jako on se nad vámi slitovával, mějte i vy s ním slitování. – Pilát postavil Ježíše židům před oči jako jejich obraz: „Hle, člověk.“ A oni tak tváří v tvář Ježíši museli udělat své životní rozhodnutí. Co řeknou? Poznají se v něm? Přiznají se k němu? Vzpomenou si na to, co Ježíš pro lidi konal, co učil? Vzpomenou si na jeho lásku? A taky si měli vzpomenout na slova, která je Ježíš učil, ale už i ve Starém zákoně byly: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský otec.“ Hle, člověk! Jak se zachováme? Budeme aspoň zlomkovitě zrcadlit Boha, Boží milosrdenství? Svou láskou, svým milosrdenstvím? – Ale davem se brzy rozlehl křik: „Ukřižovat! Ukřižovat!“ Pryč s ním. Už nám ho neukazuj. Zbav nás ho. Nemáme s ním nic společného. Nepoznáváme se v něm. Nechceme být takovými lidmi jako on. Ukřižuj ho. My si chceme žít po svém. Už nechtěli Ježíše vidět. Podobali se mužům, kteří v zrcadle pozorují svůj vzhled; podívají se na sebe – a mohli poznat to, co kdysi předpověděl prorok Izajáš: byly to naše bolesti, jež Mesiáš nesl, naše zrady, naše hříchy ho ukřižovaly. Ježíš nám ukazuje naše hříchy, naší nevěrnost, naší zradu. Jeho smrt na kříži je odrazem naší vlastní slabosti. Ale Ježíš nám na kříži zjevuje i svou trvající milost, když se i za nás modlí: „Bože , odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ My klameme sami sebe, když v Ježíši poznáváme Boží obraz a svůj vzor jen na chvíli, ale nechceme podle něj jednat, podle něj žít. Klameme sami sebe, když zapíráme Ježíše a o evangelium máme zájem jen chvilkový, když neformuje naše životy. - Jednoduché poučení na závěr: pokud se v Božím slově poznáte, tak podle toho i žijte.
Pane Bože, je pro nás bolestné slyšet, že klameme sami sebe.
Posiluj nás, když chceme žít podle pravdy.
