Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám (?)

Mt 25,1-13 Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: ‚Ženich je tu, jděte mu naproti!‘ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.
Iz 35,3-8; 1Pt 3,15b-17

Přátelé v Kristu,
tu scénu, kterou dnešní podobenství končí, bychom mohli nazvat krizovou. Pět družiček marně klepe na dveře, dovnitř však vpuštěny nejsou. Zůstávají v temné a chladné noci. To je scéna, z které by nás mohlo až zamrazit. Začněme proto dnes od konce tohoto podobenství a snažme se zjistit, co k této krizi vedlo, zda bylo možno jí nějak předejít. – Je to totiž obraz velmi smutný a má pro nás být varující. I kdybychom my třeba jednou byli účastníky té hostiny, která představuje Boží království, kdybychom my vešli dovnitř spolu s ženichem, který tady znázorňuje Krista, přece bychom se nemohli opravdově radovat, kdybychom věděli, že naši blízcí zůstali venku. Takto si představuji peklo, pokud jednou bude – že někteří zůstanou venku, že nebudou vpuštěni do společenství radosti, že budou marně tlouci. Co k tomu tedy vedlo, co bylo příčinou, že nebyly vpuštěny? Slyšíme tady, co ženich říká těm pošetilým: „Neznám vás.“ A proč je nezná? Protože se s ním ty družičky nepotkaly. A proč se s ním nepotkaly? Protože v potřebný okamžik nebyly na daném místě. A proč tam nebyly? To musíme pečlivě promýšlet.

Proč ty pošetilé nebyly na místě setkání s ženichem? K čemu tam došlo? Jak to, že šly pryč? Vidíme, že v centru příběhu je rozmluva pošetilých s rozumnými. A ty rozumné pak samy šly ženichovi vstříc, zatímco pošetilé odcházejí úplně jiným směrem. Byly poslány pryč těmi údajně rozumnými. S výsledkem, že ty pošetilé se s ženichem nepotkají. - Máme-li my sami naději, že jsme mezi těmi družičkami rozumnými, co se o nás v tomto podobenství říká? A neusvědčuje nás to podobenství náhodou také z velké nerozumnosti? Podívejme se na to pořádně. A tentokrát budeme postupovat podobenstvím od počátku. – Na začátku podobenství vyšly ty rozumné naproti ženichovi. Jistě spolu s pošetilými. Ony vycházejí, aby se setkaly s Kristem. Ony vědí, že jen takové setkání je cestou k životní plnosti. Tak vycházíme my na duchovní cesty, abychom se setkali s Kristem, a zvláště když slyšíme o jeho adventu, příchodu, dáváme se na duchovní cestu, abychom se setkali s ním jako s tím, kdo nás chce uvést do věčné radosti. – Dobře. Co čteme dále? Že ty rozumné družičky usnuly. I ty rozumné, všechny usnuly. Čekání je zmohlo. Snad je to obraz naší únavy, kdy v Bibli čteme, že Boží království je blízko, že Kristus přichází, ale nám se přitom zdá, že už je to dlouho, co církev musí čekat. Že je to dlouho třeba i v našich životech od chvíle, kdy jsme uvěřili, kdy jsme o Kristu poprvé slyšeli, a vyšli mu v srdci vstříc, ale nedovedeme být dlouho bdělí a stává se nám, že ve víře usínáme. – Dobře. Ježíš to ve svém podobenství realisticky očekává, že nás čekání zmáhá. Teď však v podobenství přichází okamžik, kdy dění začíná být vážné. Kdy jde o všechno, o život. Družičky jsou probouzeny k bdělosti, k tomu, aby se opravdu vypravily na místo setkání s Kristem. Všechny se mají snažit, aby byly připravené. Půlka z nich však poznává svou naprostou nepřipravenost. Zatímco ta druhá půlka družiček, ty, které jsou v podobenství nazvány jako rozumné, jak ty jsou na tom? Asi ne o moc lépe. Protože když je ty pošetilé prosí o pomoc, ony říkají, že pomoci nemohou: „Nemůžeme“. Samy nemáme dost. Nemáme dost víry, dost světla.

Ty pošetilé prosí: Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Myslím, že tento rozhovor popisuje naše vztahy s lidmi nevěřícími, nebo málo věřícími, s těmi, kdo ve své víře tápou a nemají jasno. My jsme na tom trochu lépe, naše lampy ještě svítí, když se snažíme, dovedeme své lampy, svou zbožnost vyčistit a plamen víry se v nás znovu rozhoří. Ale jaká je to víra? My sami víme, že slabá. Máme problémy s vytrvalostí. Proto si myslíme, že sotva můžeme svou vírou pomoci ještě někomu jinému. Vždyť i my jsme přece ve víře ospalí. Možná jsme sevřeni myšlenkou, jestli aspoň sami obstojíme. Nemáme na to, abychom se o víru dělili, abychom těm druhým na cestě víry pomáhali. – V podobenství prostě ty rozumné pošetilým nepomohou. Možná by je mohly třeba vést temnotou za ruku, když jim samým světlo svítí. Kdyby šly spolu aspoň tak, jako když jednooký vede slepého. Ale ony řeknou, že pomoci nemohou. A ještě poradí těm pošetilým, aby si pomohly samy. Aby šly hledat pomoc jinde. Jděte raději ke kupcům a kupte si! – Nevěřím těm moudrým, že je pravda, co říkají. A myslím, že právě v té jejich neschopnosti pomoci je zárodek závěrečné krize. Ta krize je způsobena tím, že se ty pošetilé družičky s Kristem vůbec nepotkají. A třeba měly a mohly – skrze nás. Jenže my, místo abychom je vzali sebou na cestu za Kristem, vymluvíme se na svou vlastní slabost. A tím je vlastně odmítneme a odkážeme na to, aby pomoc hledaly jinde. V dnešním podobenství vidíme, jak vážné důsledky taková naše alibistická víra může mít. Ty pošetilé kdesi bloudí, s Kristem se vůbec nepotkají. Krize je, když nakonec zůstanou ty pošetilé za dveřmi, nevpuštěny. A není to jenom jejich problém. Vždyť pomysleme: opravdu šťastné přece nemohou být v tuto chvíli ani ty, které vpuštěny byly. Radovat se přece nemohou ani ty údajně moudré, když je jejich společenství, lidské společenství tak rozštěpeno.

Kéž bychom my křesťané dovedli pomáhat. Jsme zde nazváni jako moudří, tak buďme moudří. Jestliže sami víme o důležitosti setkání s Kristem, tak se nevymlouvejme, že ke stejnému cíli nemůžeme pomoci těm, kdo jsou kolem nás. Neodmítejme je a neposílejme je tak pryč, aby hledali jiná řešení. Nebuďme moudří jenom sami u sebe a pro sebe. Protože si myslím, že i ve své slabosti jsme pro mnoho lidí přitažliví. Když lidé kolem nás vědí, že hledáme Krista, i přes všechnu naši slabost a slabou víru pro ně budeme zajímaví. Budou se nás na víru ptát, budou se na nás obracet. A navzdory své slabosti také můžeme mnoha lidem pomoci. – Na závěr Ježíš řekne: Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. A to znamená také toto: neznáte dne ani hodiny, kdy to bude vážné, kdy se vás lidé budou ptát na vaši víru. Protože v takových okamžicích se často rozhoduje o věčnosti, jak vypráví dnešní podobenství. Apoštol v této souvislosti říká: Buďte vždy připraveni dát svědectví o naději, kterou máte.

Pane Ježíši Kriste, myslíme teď na někoho, o kom víme, že bloudí.
Dej nám pravou moudrost, abychom mu mohli ukázat cestu k tobě.