Mt 8,5-13 Když Ježíš přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“ Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.
Ž 107,1-3; Iz 42,1-8; Ř 1,16-17
Přátelé v Kristu,
Ježíš přichází do města Kafarnaum. A tady k němu přistoupil jeden setník. Tedy, rozumějme: jeden voják, příslušník římského vojska, jeden z okupantů, a pro mnohé zbožné židy jednoduše nepřítel. To by mohla být nálepka a taky hned rychlý důvod, proč s ním Ježíš vůbec nemá mluvit. Když ho později bude vyslýchat Pilát, další představitel okupační moci, Ježíš s ním neztratí ani slovo, i když se tím vystaví velkému nebezpečí, že to Piláta rozzlobí. Ale zde při tomto setkání se setníkem jde o něco jiného. Ježíš v něm vidí především prosícího člověka. Je to sice setník, vysoko postavený voják, asi i mohutný postavou, možná mu i řinčí zbraně, které nosí sebou, ale v tuto chvíli je to především velmi citlivý člověk. Přistupuje k Ježíši, k Izraelci, kterého má okupovat, oslovuje ho „Pane“ a prosí jej o uzdravení. On, který by mohl snadno rozkázat a projevit svou moc, se teď před Ježíšem ponižuje a je prosebníkem. A navíc, považme, on tady prosí kvůli svému sluhovi! „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“
A Ježíš tu prosbu pochopí. Mezi těmi dvěma muži to zarezonuje. Protože se chvěje srdce toho jednoho, setníka, pohne se i srdce Ježíšovo. Protože je v tuto chvíli ten setník veden láskou ke svému sluhovi, vede to také Ježíše k tomu, aby tohoto setníka poslechl. Jejich srdce nyní „spěší spolu“ – znáte tu píseň: „srdce k srdci spěšte spolu“ (EZ 480,1), a to si pak mohou lidé rozumět a vyjít vstříc i přes velkou vzájemnou odlišnost. Ježíš je teď ochoten přijít do setníkova domu a kvůli němu pomoci jeho sluhovi: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Ale tady je najednou ten setník přece jen v jakýchsi rozpacích. Měl odvahu k Ježíši přijít a prosit. Nedbal na to, že se nehodí, aby on, voják, někoho prosil, on je přece někdo, on má svou vojenskou hodnost - být setníkem znamenalo, že je pod ním celá setnina, 100 mužů vojáků, a to už by opravdu většině lidí stouplo do hlavy. Ale tomuhle setníkovi naštěstí do hlavy přišlo něco jiného. Pokora a vědomí vlastní nehodnosti.
On řekne: Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu. A ta pokora má, zdá se, dvojí úroveň. První úroveň vyplývá z toho, že tu on, pohanský voják, prosí o pomoc Ježíše, zbožného Izraelce. Copak na to má právo? Asi si uvědomoval, jak je nehodný z pohledu židovské víry, jak je v očích všech místních lidí jen pohanským psem. - Setkávám se s podobnými rozpaky často u lidí, kteří by se třeba i chtěli pomodlit nebo přijít do kostela, ale připadají si toho nehodni, při pohledu na nás, kteří jako bychom to uměli lépe, pomodlit se, kteří jako bychom tu do kostela spíše patřili. Jako bychom si my tu svoji hodnost a hodnotu vysloužili tím, že na bohoslužby docházíme už třeba dlouho a jsme zvyklí poslouchat slova o Bohu. Jak těm, kdo si připadají takto nehodni, říct, že my od nich zase tak odlišní nejsme, a že my s nimi stále máme společnou tu druhou a hlubší úroveň nehodnosti, na kterou tu teď onen setník myslí? Protože on pochopil, že Ježíš přichází v Boží moci. A vůči Bohu jsme přece nehodni my všichni.
A teď je ovšem překvapivé, jak divně si onen setník působení Boží moci představuje. On poví Ježíši: řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“ Je to vlastně takové malé vojenské podobenství. Ježíšovo slovo prý působí jako vojenský rozkaz. Ježíš může rozkázat duchu nemoci, aby opustil jeho sluhu, stejně jako každý výše postavený ve vojsku může rozkázat svým podřízeným, aby udělali to či ono. Možná by nám to vojenské podobenství mohlo připadat jako zvláštní, Ježíš je tady považován za nadřízeného různých duchovních sil. Démoni jsou jeho otroky, a Duch svatý je jeho služebníkem. Ve světě je snad celá armáda různých Božích duchovních vojáků. Je to zvláštní představa, ale Ježíš ji, zdá se, přijímá, a jak jsme četli na konci příběhu, také se podle ní zachová.
Z toho, co ten setník říká a jak to Ježíš přijímá, vyplývá jedna věc, pro mne velmi důležitá. Pokud mohl tento setník přistoupit k Ježíši se svou vírou na vojenský způsob, pak věřím, že i my můžeme k Ježíši přijít se svou vlastní vírou, s vírou, která je možná někdy i zvláštní, někdy bychom ji asi popsali jinými způsoby, než jsou ty biblické nebo církevní. Ale to nevadí. Jsme lidé různých oborů, jsou nám vlastní různé způsoby uvažování. A vždy jsem jako farář ocenil, když lidé dovedou vyjádřit svou víru svým vlastním způsobem, třeba i slovy neučenými a nenaučenými, tak jak jim „zobák narostl“. Proto bych chtěl ten moment zdůraznit i v dnešním textu. Ten setník si Ježíše představuje jako přikazujícího vojáka. Omezený vojácký obzor toho setníka mu asi nedovoluje, aby chápal působení Boží moci nějak abstraktněji, duchovněji. Ježíš se však nad tím neuráží.
A to je ovšem slabé slovo, že se nad tím neuráží! Co více! Ježíš takovou víru klade za vzor. A my si uvědomme, v jaké situaci Ježíš svá závěrečná slova říká. Kolem něj je v tuto chvíli mnoho jeho souvěrců. Následují ho na každém kroku. Chtějí slyšet každé jeho slovo, jsou zvědaví na jeho činy. A jsou to Izraelci, příslušníci vyvoleného Božího lidu. Oni jsou těmi, v jejichž životě je duchovní rozměr obsažen téměř samozřejmě. Oni všichni se snaží žít víru svých otců, někdo možná zdařileji, někdo méně zdařile. Ale oni každopádně mohou říct, že Boha znají, že znají Hospodina. A že vědí, jak o něm správně mluvit. Ne jako tento pohanský setník. A těmto svým pravověrným posluchačům teď Ježíš o tom setníkovi poví: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.“ – Ježíš tady lidi kolem sebe nepoměřuje podle správnosti víry, jak bychom možná očekávali, ale podle velikosti víry. A co je to tedy velikost víry? Co se o tom můžeme dovědět z dnešního příběhu? Je to tu popsáno velmi živě. Dvě věci jsou ve víře toho setníka veliké, a z těch se poučme i my. Zaprvé: velká je na tom setníkovi jeho pokora. On se dovede podřídit Ježíši. On, poměrně vysoce postavený voják, se tady pokořil před tímto potulným kazatelem. A zadruhé: velká je na tom setníkovi jeho láska: on tady oroduje za svého podřízeného. Všechny ty napohled divné věci dělá, a divná slova říká z lásky ke svému sluhovi. Podle těchto dvou věcí se tedy měří velikost víry: podle pokory a podle lásky.
Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že my bychom byli nejspíše těmi, kdo na někoho, kdo má velkou víru, zírají. Vyznáváme svou vlastní malověrnost. – Vyznávám.
Prosíme, pomoz naší nedověře. Věříme, že i nám může tvá moc pomoci a uzdravit nás. – Věřím.
Chceme tvořit společenství, i s těmi, o kterých doposud nevíme, zda a jak věří. Abychom k sobě měli blíže, odpouštíme teď těm, kdo se proti nám provinili. - Odpouštím
I vstala a obsluhovala ho
Mt 8,14-15 Když Ježíš vstoupil do domu Petrova, spatřil, že jeho tchyně leží v horečce. Dotkl se její ruky a horečka ji opustila; i vstala a obsluhovala ho.
Ž 32,1-2; 1Kr 17,7-16; Žd 13,1-6
Přátelé v Kristu,
četli jsme posledně příběh o uzdravení setníkova sluhy. To se stalo, když Ježíš přišel do města Kafarnaum. Tehdy k němu přistoupil pohanský důstojník a prosil ho o uzdravení svého sluhy. Ježíš se rozhodl, že se setníkem půjde a sluhu uzdraví. Tehdy ovšem setník odpověděl: „Pane Ježíši, nejsem hoden, abys vstoupil do mého domu. Ale stačí jen slovo a můj sluha bude uzdraven.“ Ten setník si byl vědom své nehodnosti tváři v tvář Ježíši, a spolu s tím vyslovil i svou víru v jeho moc. – Onen předchozí příběh byl zcela jiný než ten dnešní. Ježíš je stále v Kafarnaum, a vstupuje do domu svého učedníka Petra. Vstupuje tam samozřejmě, Petr neříká, že je nehodný, aby Ježíše do svého domu přijal. On je přece Žid, Ježíšův souvěrec, on je přece něco jiného než ten pohanský voják. Jeho víra je tak nějak samozřejmá, ani se tady o ní nemluví. Ježíš uzdraví jeho tchýni, ale sám od sebe. Petr o to ani nežádal, svou víru v Ježíšovu moc nijak neprojevil. Proto se mi nejdříve zdá, že je tenhle příběh jaksi slabší než ten o pohanském setníkovi. Sice se tady jaksi samozřejměji předpokládá ovzduší víry, jsme mezi Židy, ale na druhou stranu tady chybí Petrovo osobní nasazení, aby o uzdravení požádal, a chybí tady vyznání víry, že je toho Ježíš schopen.
A když se podíváme ještě důkladněji, zjistíme, že tu o Petrovi není vůbec žádná zmínka. To rozhodující se stane jen mezi Ježíšem a Petrovou tchýní. A vše je tu zapsáno velmi stručně. Takže pomůže, abychom si situaci v tom domě dovedli představit lépe, když k nemnoha dnešním slovům přidáme to, co víme z jiných míst evangelia. – Nacházíme se nyní v domě Petrovy tchýně. Petr sám ovšem z Kafarnaum nepochází, přišel z jiného města, z Bethsaidy (J 1,44). Přiženil se do Kafarnaum do domu své ženy, a co je zajímavé, přistěhoval se sem i se svým bratrem Ondřejem. A Petrova tchýně je do svého domu přijala. To tedy musela být žena – pohostinná, obětavá a silná. A Petr s Ondřejem tady bydlí, přestože dokonce zanechali své rybářské práce (Mt 4,20), když je Ježíš povolal do služby. Petrova tchýně asi měla pro toto všechno pochopení. A teď do jejího domu přichází i sám Ježíš, tedy onen muž, který, dalo by se to tak vidět, odvedl Petra a Ondřeje od poctivé práce. Je však do tohoto domu pozván a přijat. Největší starostí Petrovy tchýně přitom je, zdá se, aby jej mohla obsloužit. To tedy musela být žena. – A tak je toto vše, co tady rozvadím, přece jen jakýmsi svědectvím o víře, která v tomto domě vládla. O víře, která se projevuje jako pohostinnost, přátelskost, otevřenost novým věcem. I věcem duchovním: ta tchýně tolerovala, že Petr s Ondřejem teď následují Ježíše. Taková víra je myslím v mnoha evangelických domácnostech, a je cenná. Ale znovu opakuji: je škoda, když se takové víře chybí výslovné vyznání víry, když se v domácnosti o víře nemluví, když je Ježíš brán jako jakýsi rodinný přítel a nic víc.
A přece je i v tomto domě Petrovy tchýně Ježíš nakonec více než rodinný přítel. Aniž o to nebyl požádán, i zde se projeví jako mocný Pán. Ukáže se nám to, když těch několik slov rozebereme pozorněji. A uvedu hned 4 věci. Přitom, a to je zvláštní, žádná z těch čtyřech věcí není nijak okázalá, vypadají velmi skromně a docela prostě. U každé z nich můžete přemýšlet, zda skutečně je nějak mimořádná, nebo je jen obyčejná. Rozehrávají se tady jen takové malé náznaky, a není jisté, co z nich vzejde. Myslím, že podobně Ježíš působí i v našem životě. Často jsou to jen drobné popudy, a záleží na nás, jestli si jich vůbec všimneme, a zda je vezmeme jako něco běžného, nebo mimořádného. - Tak tedy zaprvé: Ježíš se dotýká ruky té ženy. Vstoupil do domu, kde je poprvé, a nikým nežádán si hned všimne té, která tu leží nemocná. A pozná také, že tato žena se trápí nad tím, že ho nemůže svýma rukama obsloužit. A tak se svou rukou její ruky dotkne. Má vnímavost pro konkrétní nouzi té ženy. Je to obyčejné nebo je to mimořádné? Můžete rozhodnout sami. - Zadruhé: když se Ježíš dotkl ženiny ruky, opustila ji horečka. Ve srovnání s jinými zázraky uzdravení, které Ježíš vykonal, se tenhle zdá obyčejný. Jde tady jen o horečku – co je to proti uzdravení například chromých nebo slepých? Tenhle zázrak by někomu ani nestal za řeč. A přesto si ho můžeme všimnout, protože pouhá horečka stačila, aby v tuto chvíli tu ženu ničila a umrtvovala. A Ježíš měl moc z ní ducha horečky vyhnat. - Zatřetí: když tu ženu opustila horečka, ona mohla vstát. Prostě vstala z postele. Ale my všichni víme, co to znamená, když po nemoci můžeme zase stát z postele. A to sloveso, které je zde použito, je stejné, které o Ježíši později řekne, že on vstal z mrtvých. Ta žena doposud podléhala duchu nemoci a teď vstává. - Začtvrté: když ta žena vstala, obsluhovala Ježíše. A zase, vypadá to nejdříve docela obyčejně. Však známe ty pracovité ženy, hospodyně, které to dělají jako samozřejmost. V dnešním příběhu je to však vyústění nápadné: Ježíš nejprve posloužil té ženě, a ona teď může posloužit jemu. On se dotkl její ruky, a ta ho teď může svýma rukama obsloužit. Ona nejdříve potřebovala Ježíše a teď je potřebná pro něj. – Co bylo s tou ženou dále. Proměnily se ty drobné podněty v silnou víru, proměnily ji ve služebnici a následovníci Ježíše? Nevíme, už o ni jinde v Bibli nečteme. A pokud se takto, jemnými doteky, projevuje Ježíš také v našem životě, co to s námi dělá? Nepřehlížíme to? Posiluje nás to ve víře? Posiluje nás to ke službě? – O Petrově tchýni už nikdy jinde v Bibli nečteme. Ale našli bychom v Novém zákoně ještě jednu drobnou zmínku o Petrově ženě. Tedy o dceři této dnes uzdravené ženy. Dočetli bychom se, že Petrova žena s ním jde na misijní cestu (1K 9,5). Petr je apoštolem a misionářem, jeho žena asi nedělá nic více, než že se o něj na cestách stará, že mu takto pomáhá. Sama sice nekáže, a přesto je misionářka. Je užitečná pro Ježíše a jeho dílo v našem světě. – Určitě to tak bylo i s Petrovou tchýní, byť o tom čteme jen v příběhu velmi krátkém. A je dobré, když se i naše obyčejná práce stane službou pro Ježíše. Třeba tím, že pomáháme v církvi. Nebo o Ježíši svědčíme svou službou druhým. Prostě: když bude mít naše práce smysl z pohledu věčnosti.
Pane Ježíši,
ty znáš osobní nouzi každého z nás.
Ty nás můžeš postavit na nohy.
Chceme se znovu ubezpečit, kde je naše místo ve službě tobě, prosíme, pomoz nám.
Ž 32,1-2; 1Kr 17,7-16; Žd 13,1-6
Přátelé v Kristu,
četli jsme posledně příběh o uzdravení setníkova sluhy. To se stalo, když Ježíš přišel do města Kafarnaum. Tehdy k němu přistoupil pohanský důstojník a prosil ho o uzdravení svého sluhy. Ježíš se rozhodl, že se setníkem půjde a sluhu uzdraví. Tehdy ovšem setník odpověděl: „Pane Ježíši, nejsem hoden, abys vstoupil do mého domu. Ale stačí jen slovo a můj sluha bude uzdraven.“ Ten setník si byl vědom své nehodnosti tváři v tvář Ježíši, a spolu s tím vyslovil i svou víru v jeho moc. – Onen předchozí příběh byl zcela jiný než ten dnešní. Ježíš je stále v Kafarnaum, a vstupuje do domu svého učedníka Petra. Vstupuje tam samozřejmě, Petr neříká, že je nehodný, aby Ježíše do svého domu přijal. On je přece Žid, Ježíšův souvěrec, on je přece něco jiného než ten pohanský voják. Jeho víra je tak nějak samozřejmá, ani se tady o ní nemluví. Ježíš uzdraví jeho tchýni, ale sám od sebe. Petr o to ani nežádal, svou víru v Ježíšovu moc nijak neprojevil. Proto se mi nejdříve zdá, že je tenhle příběh jaksi slabší než ten o pohanském setníkovi. Sice se tady jaksi samozřejměji předpokládá ovzduší víry, jsme mezi Židy, ale na druhou stranu tady chybí Petrovo osobní nasazení, aby o uzdravení požádal, a chybí tady vyznání víry, že je toho Ježíš schopen.
A když se podíváme ještě důkladněji, zjistíme, že tu o Petrovi není vůbec žádná zmínka. To rozhodující se stane jen mezi Ježíšem a Petrovou tchýní. A vše je tu zapsáno velmi stručně. Takže pomůže, abychom si situaci v tom domě dovedli představit lépe, když k nemnoha dnešním slovům přidáme to, co víme z jiných míst evangelia. – Nacházíme se nyní v domě Petrovy tchýně. Petr sám ovšem z Kafarnaum nepochází, přišel z jiného města, z Bethsaidy (J 1,44). Přiženil se do Kafarnaum do domu své ženy, a co je zajímavé, přistěhoval se sem i se svým bratrem Ondřejem. A Petrova tchýně je do svého domu přijala. To tedy musela být žena – pohostinná, obětavá a silná. A Petr s Ondřejem tady bydlí, přestože dokonce zanechali své rybářské práce (Mt 4,20), když je Ježíš povolal do služby. Petrova tchýně asi měla pro toto všechno pochopení. A teď do jejího domu přichází i sám Ježíš, tedy onen muž, který, dalo by se to tak vidět, odvedl Petra a Ondřeje od poctivé práce. Je však do tohoto domu pozván a přijat. Největší starostí Petrovy tchýně přitom je, zdá se, aby jej mohla obsloužit. To tedy musela být žena. – A tak je toto vše, co tady rozvadím, přece jen jakýmsi svědectvím o víře, která v tomto domě vládla. O víře, která se projevuje jako pohostinnost, přátelskost, otevřenost novým věcem. I věcem duchovním: ta tchýně tolerovala, že Petr s Ondřejem teď následují Ježíše. Taková víra je myslím v mnoha evangelických domácnostech, a je cenná. Ale znovu opakuji: je škoda, když se takové víře chybí výslovné vyznání víry, když se v domácnosti o víře nemluví, když je Ježíš brán jako jakýsi rodinný přítel a nic víc.
A přece je i v tomto domě Petrovy tchýně Ježíš nakonec více než rodinný přítel. Aniž o to nebyl požádán, i zde se projeví jako mocný Pán. Ukáže se nám to, když těch několik slov rozebereme pozorněji. A uvedu hned 4 věci. Přitom, a to je zvláštní, žádná z těch čtyřech věcí není nijak okázalá, vypadají velmi skromně a docela prostě. U každé z nich můžete přemýšlet, zda skutečně je nějak mimořádná, nebo je jen obyčejná. Rozehrávají se tady jen takové malé náznaky, a není jisté, co z nich vzejde. Myslím, že podobně Ježíš působí i v našem životě. Často jsou to jen drobné popudy, a záleží na nás, jestli si jich vůbec všimneme, a zda je vezmeme jako něco běžného, nebo mimořádného. - Tak tedy zaprvé: Ježíš se dotýká ruky té ženy. Vstoupil do domu, kde je poprvé, a nikým nežádán si hned všimne té, která tu leží nemocná. A pozná také, že tato žena se trápí nad tím, že ho nemůže svýma rukama obsloužit. A tak se svou rukou její ruky dotkne. Má vnímavost pro konkrétní nouzi té ženy. Je to obyčejné nebo je to mimořádné? Můžete rozhodnout sami. - Zadruhé: když se Ježíš dotkl ženiny ruky, opustila ji horečka. Ve srovnání s jinými zázraky uzdravení, které Ježíš vykonal, se tenhle zdá obyčejný. Jde tady jen o horečku – co je to proti uzdravení například chromých nebo slepých? Tenhle zázrak by někomu ani nestal za řeč. A přesto si ho můžeme všimnout, protože pouhá horečka stačila, aby v tuto chvíli tu ženu ničila a umrtvovala. A Ježíš měl moc z ní ducha horečky vyhnat. - Zatřetí: když tu ženu opustila horečka, ona mohla vstát. Prostě vstala z postele. Ale my všichni víme, co to znamená, když po nemoci můžeme zase stát z postele. A to sloveso, které je zde použito, je stejné, které o Ježíši později řekne, že on vstal z mrtvých. Ta žena doposud podléhala duchu nemoci a teď vstává. - Začtvrté: když ta žena vstala, obsluhovala Ježíše. A zase, vypadá to nejdříve docela obyčejně. Však známe ty pracovité ženy, hospodyně, které to dělají jako samozřejmost. V dnešním příběhu je to však vyústění nápadné: Ježíš nejprve posloužil té ženě, a ona teď může posloužit jemu. On se dotkl její ruky, a ta ho teď může svýma rukama obsloužit. Ona nejdříve potřebovala Ježíše a teď je potřebná pro něj. – Co bylo s tou ženou dále. Proměnily se ty drobné podněty v silnou víru, proměnily ji ve služebnici a následovníci Ježíše? Nevíme, už o ni jinde v Bibli nečteme. A pokud se takto, jemnými doteky, projevuje Ježíš také v našem životě, co to s námi dělá? Nepřehlížíme to? Posiluje nás to ve víře? Posiluje nás to ke službě? – O Petrově tchýni už nikdy jinde v Bibli nečteme. Ale našli bychom v Novém zákoně ještě jednu drobnou zmínku o Petrově ženě. Tedy o dceři této dnes uzdravené ženy. Dočetli bychom se, že Petrova žena s ním jde na misijní cestu (1K 9,5). Petr je apoštolem a misionářem, jeho žena asi nedělá nic více, než že se o něj na cestách stará, že mu takto pomáhá. Sama sice nekáže, a přesto je misionářka. Je užitečná pro Ježíše a jeho dílo v našem světě. – Určitě to tak bylo i s Petrovou tchýní, byť o tom čteme jen v příběhu velmi krátkém. A je dobré, když se i naše obyčejná práce stane službou pro Ježíše. Třeba tím, že pomáháme v církvi. Nebo o Ježíši svědčíme svou službou druhým. Prostě: když bude mít naše práce smysl z pohledu věčnosti.
Pane Ježíši,
ty znáš osobní nouzi každého z nás.
Ty nás můžeš postavit na nohy.
Chceme se znovu ubezpečit, kde je naše místo ve službě tobě, prosíme, pomoz nám.
On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl
Mt 8,16-17 Když nastal večer, přinesli k Ježíši mnoho posedlých; i vyhnal duchy svým slovem a všechny nemocné uzdravil, aby se naplnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl.‘
Ž 22,4-12; Iz 53,3-6; Ga 6,1-4
Přátelé v Kristu,
pro Ježíše končí jeho první den v městě Kafarnaum. A čteme zde už třetí zprávu o uzdravováních, která v tomto dni stihnul. Nejdříve uzdravil sluhu římského setníka. Potom byl hostem v domě svého učedníka Petra a zde uzdravil Petrovu tchýni. Při jídle v Petrově domě snad měl také aspoň chvíli oddychu. Hlavní jídlo dne se totiž tehdy vysluhovalo v podvečer, a my dnes čteme, že jen co večer nastal, přinášeli k němu další a další nemocné. Představme si tu chvíli, kdy už se den chýlí ke konci, kdy se slunce sklání k západu, a kdy to člověka vede spíše k tomu, aby i sám spočinul. Kolem Petrova domu však naopak právě teď nastal čilý ruch. Asi se zvěst o Ježíšově uzdravování právě v průběhu dne stačila rozšířit po celém městě. A tak se k Petrovu domu shromáždilo mnoho místních, zástup lidí. A kdo byl citlivější, mohl navíc poznat, že je tu najednou shromážděno i mnoho různých nečistých duchů, démonů. Obyvatele Kafarnaum totiž k Ježíši přinesli mnoho posedlých. – Někdo by se mohl zeptat: a to bylo v samotném Kafarnaum tolik posedlých? Díval jsem se do literatury, to město mělo v Ježíšově době jen několik stovek obyvatel. A mezi nimi bylo mnoho posedlých? Je to možné, jen si to do té chvíle třeba ani nikdo neuvědomil. Posedlí byli schováni a uklizeni po různých koutech, motali se ulicemi, nebo se svou posedlostí možná i doposud obyčejně žili, že si ji nikdo v běžných situacích ani nevšiml. Až teď, když došlo k tomuto srocení, bylo vidět, že posedlých je mnoho. – Kolik jen by se jich asi našlo dnes mezi námi? Kolik z nás by v sobě našlo nějakou vnitřní posedlost, nějakého démona, nějakou chorobnou závislost a podobně? Myslím, že také mnoho.
V městě Kafarnaum se množství posedlosti ukázalo až tehdy, když se objevil ten, kdo přinesl naději, že lidé mohou být od zlých duchů osvobozeni. Ježíš. Kdybychom dnes takovou zřetelnou naději na uzdravení měli, koho všechno bych rád k Ježíši přinesl? Mnoho je těch, které bych k němu rád pozval. Mám teď na paměti mnohé konkrétní lidi, a protože nevím, jak to udělat jinak, modlím se, aby se i mezi námi Ježíš projevil jako ten, kdo dovede od posedlosti zbavit, kdo může duchy nečisté vyhnat. – A pak je v dnešním textu dále řeč ještě také o jiných nemocných. Asi o těch, kdo byli nemocní tělesně. I ty Ježíš uzdravil. I na mnoho našich tělesných problémů teď můžeme pomyslet, a před Ježíše je přinést, aspoň v modlitbě.
Ježíš tehdy v podvečer v Kafarnaum uzdravil mnoho nemocných, a evangelista to teď komentuje biblickým citátem ze Starého zákona, z proroka Izajáše. Podle evangelisty Matouše se to uzdravování stalo, aby se naplnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl.“ - Ježíš slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl. Ano, my to vyjádření známe. Takhle to o Ježíši věříme a vyznáváme. Mohlo by nás však překvapit, že ten citát nacházíme tady. Většinou ho totiž říkáme v jiné souvislosti. Myslím, že tu větu máme většinou spojenou až s Ježíšovým křížem. Že on nesl naše hříchy a slabosti jako těžký kříž. A že za nás a místo nás byl ukřižován. A když ten citát z proroka Izajáše čteme jako komentář k Ježíšovým posledním dnům, dostává i tam obsah zcela konkrétní. Můžeme si připomenout, co všechno musel Ježíš snést pří svých pašijích. Snášel nepochopení svých posluchačů, zradu svých učedníků, svévoli mocných, kteří ho odsoudili. A tohle všechno vzal Ježíš na sebe, a na křížové cestě se ještě modlil za ty, kdo se na něm provinili. Takhle slovu o nesení našich slabostí rozumíme běžně. Jako velkému vysvětlení k významu kříže. A odsud máme naději, že stejnou trpělivost a milosrdenství má Ježíš i dnes s našimi slabostmi, s našimi zradami, s naší nechápavostí. Slabosti NAŠE na sebe vzal, řekne Izajáš, a myslí na lidi všech dob i na nás. A bývá pro nás úlevou, když se učíme všechny své starosti takto skládat na něj, jak říká apoštol (1Pt 5,7): „Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.“
Jsme tedy spíše zvyklí, že se ten citát z proroka Izajáše vztahuje až na Ježíšovu smrt. Dnes jsme však četli, že je použit jako výklad onoho večerního dění, které se odehrávalo v Kafarnaum. A tady jsme v souvislostech běžnějších. Dějištěm není hlavní město Jeruzalém, časově nejde o vypjatý čas velikonočních svátků, nejedná se o poslední hodiny života toho, který byl odsouzen ke smrti. Dnes čteme o Ježíšově pomoci lidem v provinčním městě Kafarnaum v nějakém obyčejném dni. A zde Ježíš slabosti kafarnaumských na sebe vzal a jejich nemoci nesl. Zde tomu můžeme rozumět docela jednoduše. Prostě ho to zatěžovalo, když ty lidi uzdravoval. Bylo těch nemocných a jejich nemocí mnoho i na Ježíše. A byl z toho unaven. To se domyslíme, když o několik veršů dále čteme, že chce Ježíš odplout na druhou stranu jezera. Ano, pryč od lidí. Aspoň na chvíli, načerpat síly. Prostě byl unaven z toho množství zla, které ve světě je. – Ježíš tady uzdravuje, a je z toho unaven, tak jak to zná i každý z nás, kdo se stýká s lidmi a snaží se jim pomoci. Ježíš uzdravuje duševně nemocné, a jej samotného se ta lidská bída dotýká – duševně i tělesně. A jeho učedníci jsou mu zde nablízku. Oni vidí, co dělá a jak to snáší. To není uctivý pohled z dálky, jak na Ježíše, který nese svůj kříž. Zde je to je téměř intimní pohled, jak se Ježíš dotýká lidské nouze, jak pomáhá, ale jak jej to také zmáhá. Snad už tady měli jeho učedníci začít chápat, že Ježíšova skutečná velikost není v tom, jak vše zvládá, jak je svou mocí nade vším. Jeho skutečná velikost spočívá v tom, že se poníží, obětuje, že naše slabosti snáší. A tahle situace z Kafarnaum se vepíše pevně do křesťanského povědomí a křesťanské etiky. Učedníci pochopí, že oni budou stát a mají se snažit obstát v situacích podobných. Kdy i na nás zlo světa doléhá, kdy se setkáváme s tak mnoho lidskou slabostí. A apoštol Pavel to pak pro nás shrne oním známým veršem: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ Mějte pochopení pro slabosti druhých, odpouštějte si, mějte se rádi. Bývá to namáhavé a vyčerpávající, mnohdy k neunesení. Ale je v tom křesťanská naděje.
Děkujeme ti, Pane Ježíši, že nás potěšuješ svým slovem
a bereš na sebe naše břemena.
Ať se od tebe dovedeme učit - vytrvalosti i naději.
Ž 22,4-12; Iz 53,3-6; Ga 6,1-4
Přátelé v Kristu,
pro Ježíše končí jeho první den v městě Kafarnaum. A čteme zde už třetí zprávu o uzdravováních, která v tomto dni stihnul. Nejdříve uzdravil sluhu římského setníka. Potom byl hostem v domě svého učedníka Petra a zde uzdravil Petrovu tchýni. Při jídle v Petrově domě snad měl také aspoň chvíli oddychu. Hlavní jídlo dne se totiž tehdy vysluhovalo v podvečer, a my dnes čteme, že jen co večer nastal, přinášeli k němu další a další nemocné. Představme si tu chvíli, kdy už se den chýlí ke konci, kdy se slunce sklání k západu, a kdy to člověka vede spíše k tomu, aby i sám spočinul. Kolem Petrova domu však naopak právě teď nastal čilý ruch. Asi se zvěst o Ježíšově uzdravování právě v průběhu dne stačila rozšířit po celém městě. A tak se k Petrovu domu shromáždilo mnoho místních, zástup lidí. A kdo byl citlivější, mohl navíc poznat, že je tu najednou shromážděno i mnoho různých nečistých duchů, démonů. Obyvatele Kafarnaum totiž k Ježíši přinesli mnoho posedlých. – Někdo by se mohl zeptat: a to bylo v samotném Kafarnaum tolik posedlých? Díval jsem se do literatury, to město mělo v Ježíšově době jen několik stovek obyvatel. A mezi nimi bylo mnoho posedlých? Je to možné, jen si to do té chvíle třeba ani nikdo neuvědomil. Posedlí byli schováni a uklizeni po různých koutech, motali se ulicemi, nebo se svou posedlostí možná i doposud obyčejně žili, že si ji nikdo v běžných situacích ani nevšiml. Až teď, když došlo k tomuto srocení, bylo vidět, že posedlých je mnoho. – Kolik jen by se jich asi našlo dnes mezi námi? Kolik z nás by v sobě našlo nějakou vnitřní posedlost, nějakého démona, nějakou chorobnou závislost a podobně? Myslím, že také mnoho.
V městě Kafarnaum se množství posedlosti ukázalo až tehdy, když se objevil ten, kdo přinesl naději, že lidé mohou být od zlých duchů osvobozeni. Ježíš. Kdybychom dnes takovou zřetelnou naději na uzdravení měli, koho všechno bych rád k Ježíši přinesl? Mnoho je těch, které bych k němu rád pozval. Mám teď na paměti mnohé konkrétní lidi, a protože nevím, jak to udělat jinak, modlím se, aby se i mezi námi Ježíš projevil jako ten, kdo dovede od posedlosti zbavit, kdo může duchy nečisté vyhnat. – A pak je v dnešním textu dále řeč ještě také o jiných nemocných. Asi o těch, kdo byli nemocní tělesně. I ty Ježíš uzdravil. I na mnoho našich tělesných problémů teď můžeme pomyslet, a před Ježíše je přinést, aspoň v modlitbě.
Ježíš tehdy v podvečer v Kafarnaum uzdravil mnoho nemocných, a evangelista to teď komentuje biblickým citátem ze Starého zákona, z proroka Izajáše. Podle evangelisty Matouše se to uzdravování stalo, aby se naplnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl.“ - Ježíš slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl. Ano, my to vyjádření známe. Takhle to o Ježíši věříme a vyznáváme. Mohlo by nás však překvapit, že ten citát nacházíme tady. Většinou ho totiž říkáme v jiné souvislosti. Myslím, že tu větu máme většinou spojenou až s Ježíšovým křížem. Že on nesl naše hříchy a slabosti jako těžký kříž. A že za nás a místo nás byl ukřižován. A když ten citát z proroka Izajáše čteme jako komentář k Ježíšovým posledním dnům, dostává i tam obsah zcela konkrétní. Můžeme si připomenout, co všechno musel Ježíš snést pří svých pašijích. Snášel nepochopení svých posluchačů, zradu svých učedníků, svévoli mocných, kteří ho odsoudili. A tohle všechno vzal Ježíš na sebe, a na křížové cestě se ještě modlil za ty, kdo se na něm provinili. Takhle slovu o nesení našich slabostí rozumíme běžně. Jako velkému vysvětlení k významu kříže. A odsud máme naději, že stejnou trpělivost a milosrdenství má Ježíš i dnes s našimi slabostmi, s našimi zradami, s naší nechápavostí. Slabosti NAŠE na sebe vzal, řekne Izajáš, a myslí na lidi všech dob i na nás. A bývá pro nás úlevou, když se učíme všechny své starosti takto skládat na něj, jak říká apoštol (1Pt 5,7): „Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.“
Jsme tedy spíše zvyklí, že se ten citát z proroka Izajáše vztahuje až na Ježíšovu smrt. Dnes jsme však četli, že je použit jako výklad onoho večerního dění, které se odehrávalo v Kafarnaum. A tady jsme v souvislostech běžnějších. Dějištěm není hlavní město Jeruzalém, časově nejde o vypjatý čas velikonočních svátků, nejedná se o poslední hodiny života toho, který byl odsouzen ke smrti. Dnes čteme o Ježíšově pomoci lidem v provinčním městě Kafarnaum v nějakém obyčejném dni. A zde Ježíš slabosti kafarnaumských na sebe vzal a jejich nemoci nesl. Zde tomu můžeme rozumět docela jednoduše. Prostě ho to zatěžovalo, když ty lidi uzdravoval. Bylo těch nemocných a jejich nemocí mnoho i na Ježíše. A byl z toho unaven. To se domyslíme, když o několik veršů dále čteme, že chce Ježíš odplout na druhou stranu jezera. Ano, pryč od lidí. Aspoň na chvíli, načerpat síly. Prostě byl unaven z toho množství zla, které ve světě je. – Ježíš tady uzdravuje, a je z toho unaven, tak jak to zná i každý z nás, kdo se stýká s lidmi a snaží se jim pomoci. Ježíš uzdravuje duševně nemocné, a jej samotného se ta lidská bída dotýká – duševně i tělesně. A jeho učedníci jsou mu zde nablízku. Oni vidí, co dělá a jak to snáší. To není uctivý pohled z dálky, jak na Ježíše, který nese svůj kříž. Zde je to je téměř intimní pohled, jak se Ježíš dotýká lidské nouze, jak pomáhá, ale jak jej to také zmáhá. Snad už tady měli jeho učedníci začít chápat, že Ježíšova skutečná velikost není v tom, jak vše zvládá, jak je svou mocí nade vším. Jeho skutečná velikost spočívá v tom, že se poníží, obětuje, že naše slabosti snáší. A tahle situace z Kafarnaum se vepíše pevně do křesťanského povědomí a křesťanské etiky. Učedníci pochopí, že oni budou stát a mají se snažit obstát v situacích podobných. Kdy i na nás zlo světa doléhá, kdy se setkáváme s tak mnoho lidskou slabostí. A apoštol Pavel to pak pro nás shrne oním známým veršem: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ Mějte pochopení pro slabosti druhých, odpouštějte si, mějte se rádi. Bývá to namáhavé a vyčerpávající, mnohdy k neunesení. Ale je v tom křesťanská naděje.
Děkujeme ti, Pane Ježíši, že nás potěšuješ svým slovem
a bereš na sebe naše břemena.
Ať se od tebe dovedeme učit - vytrvalosti i naději.
Syn člověka nemá, kde by hlavu složil
Mt 8,18-20 Když Ježíš viděl kolem sebe
zástup, rozkázal odjet na druhý břeh. Jeden zákoník přišel a řekl mu: „Mistře,
budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají
doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“
Ž 84,2-6a; Ex 20,8-11; Fp 2,5-11
Uč nás, prosíme, nad čím se zneklidňovat, i tomu, jak můžeme najít pokoj.
Ž 84,2-6a; Ex 20,8-11; Fp 2,5-11
Přátelé
v Kristu,
Ježíš pobýval
v městě Kafarnaum. Tam také uzdravoval nemocné. Když se lidé dověděli, že uzdravuje
nemocné duševně i tělesně, přivedli jich k němu mnoho. A Ježíš jich mnoho
uzdravil. Ale oni k němu přinášeli stále další a další. Mnoho nemocí a
slabostí je mezi lidmi. Příliš mnoho i na Ježíše. Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh - tak
začíná náš dnešní text. Ježíš je unaven a potřebuje si odpočinout. Potřebuje
pryč od lidí, aspoň na chvíli si vydechnout, načerpat síly. Pomodlit se. On
stojí obklopen zástupem před domem Petrovým, kde ho jako hosta přijali a
pohostili, ale aby se nyní uchýlil tam a zavřel za sebou dveře, to jaksi
nestačí. Proto Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby s ním odpluli na druhou
stranu jezera. Snad ta plavba a potom pobyt na protějším břehu, kde nebude
tolik lidí, snad to Ježíši pomůže.
Co jeho rozkaz, aby pluli na druhý
břeh, znamená? Utíká zde Ježíš před lidmi? Myslí si snad, že před slabostí světa
se můžeme někde ukrýt? To určitě ne. A ukáže se to hned v následujících
slovech, která řekne. Když se totiž Ježíš chystá k odplutí, přistoupil
k němu jeden zákoník a řekl mu:
„Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky
mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“
Ježíš ví, že ani na druhém břehu jezera nenajde žádné konečné útočiště, žádné
definitivní spočinutí. Chce si tam odpočinout jen na chvíli, načerpat síly.
Potřebuje se modlit, a v modlitbě si připomenout, jaké je jeho poslání a
Boží vůle. Uvědomí si jistě také to, že i nadále bude jeho život vypadat stejně
jako v tuto chvíli. Že jeho život je duchovním bojem, kdy na něho mnoha
způsoby naléhá ten Zlý, a že je to namáhavé a vyčerpávající. Až ke smrti. A
vyhnutí zde ve světě není. Strkat hlavu do písku může pštros, ne člověk Boží.
Podívejme se ještě jednou, co
v tom krátkém rozhovoru mezi zákoníkem a Ježíšem zaznělo. Abychom mohli
sestoupit ještě na další rovinu pochopení. A všimněme si pořádně také těch
slov, která říká zákoník. On oslovuje Ježíše: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ A nejdříve můžeme
konstatovat, že onen zákoník je tady vykreslen jako kladná postava. Zaujalo ho
Ježíšovo učení. A nespokojí se s tím, že viděl Ježíše jako lidového
léčitele, který ohromuje zástupy. On ví, že to takto nemusí být stále, že Ježíš
nemůže zůstat na místě a užívat si popularity. On ví, že víra je cesta, a
k tomu použije docela přesné slovo: Budu
tě následovat. A ještě nadto, považme, ten zákoník pochopil, že ani cesta
v Boží moci nemusí znamenat vždy cestu úspěchu a zdaru, že může vést i
různými úzkými či temnými cestami, a proto říká: budu tě následovat, kamkoli půjdeš. Je v tom velká
připravenost, velká odvaha, velká pokora. A když mu teď Ježíš odpovídá, tak to
není odmítnutí. Spíše velmi svérázné pozvání: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu
složil.“
V Ježíšově odpovědi máme 2 věci, a těm může nejdříve porozumět i obyčejný,
i nevěřící člověk. Vypadají jako obecná moudrost. Nejprve je tu řeč o moudrosti
a řádu přírody, řeč o zvířatech. Lišky
mají doupata a ptáci hnízda. Jsou ve světě zabydlení, mohou být. To jen my
lidé jsme ztratili harmonii se světem a přirozený řád. Když někdy sledujete
zvířata, a zrovna ptáky pozoruji velmi rád, můžete až žasnout, jak vědí, co
mají dělat. Mají svůj dokonalý vnitřní program, který jim pomáhá zařídit se ve
světě. Jestlipak jste už někdy viděli, jak nějaký pták své hnízdo staví? Už
v té jeho vytrvalosti a pečlivosti a pak i ve výsledné podobě hnízda
můžete vidět, že se ve světě zabydlet umí, a taky že umí najít rovnováhu mezi usilovnou
prací a radostí ze života. Jak ptáci dovedou zpívat! I žalmista nad tím žasne,
a až závidí, jak si ptáci dovedou snadněji najít své místo, zde ve světě, a
zároveň místo u Boha. Svět pro ně je místem dobrým, místem od Boha. Vždyť i vrabec přístřeší si najde,
vlaštovka si staví hnízdo u tvých oltářů, aby svá mláďata
zde uložila, Hospodine zástupů, můj Králi a můj Bože!
Druhá část té Ježíšovy věty
říká, že na rozdíl od zvířat Syn člověka nemá, kam by hlavu složil. Také tahle
výpověď, že my lidé na světě nemůžeme najít žádné spočinutí, žádný trvalý
pokoj, je obecně srozumitelná. Například se vypráví se jedna
anekdota, kterou byste mohli najít v oněch dnešních sbírkách instantní
moudrosti. Ta historka je o americkém turistovi, který v nějaké cizí zemi
zjistí, že někde za městečkem je poustevna. A on by rád viděl živého
poustevníka. Vypraví se za ním, a je dokonce pozván do poustevny. Prohlíží si
ji a žasne, že tam poustevník téměř nic nemá, žádný nábytek, žádné přístroje,
žádné knihy. „Ale vždyť vy sebou taky skoro nic nemáte“, odpovídá turistovi
poustevník. „No jo, ale já jsem tady jenom na návštěvě“, vysvětluje turista.
„Ale vždyť já taky“, říká poustevník. – Jsme zde ve světě jen na návštěvě. Tohle
tuší většina lidí, ne-li všichni.
Ale nenechme to slovo Ježíšovo
rozpustit v přírodní a obecné moudrosti. Podívejme se, co ono znamená
uprostřed evangelia. Tím Synem člověka, který nemá, kam by hlavu složil, tím je
pro nás nejdříve Ježíš Kristus. A další děj evangelia je drsným výkladem toho,
co Ježíš těmi slovy myslel. Ježíše budou ještě po nějaký čas následovat a
pronásledovat zástupy, aby všem pomohl, všechny nasytil, všechny uzdravil. Ale
pak se to zlomí a on se znelíbí, a zase ho budou pronásledovat a vyštvávat ven
ze společnosti, od lidského společenství pryč. Až k osamělosti za městem,
na golgotském kříži. Až zde jeho hlava spočine, dalo by se říct. A nám to
ukazuje, že čím je člověk duchovnější, odkázaný na Boha, tím více zakusí neklid
a nepokoj světa. Tím více si bude vědom a bude želet toho, že ve světě není
žádné pravé a trvalé spočinutí.
Ta věta však v Ježíšově příběhu
nabývá ještě jeden smysl, a zdálo by se, že skoro opačný. Ježíš dnes před
odplutím řekl, že nemá, kam by hlavu složil. Ale pak, o pár okamžiků později, během
plavby po jezeře usne a bude spát, na podušce na zádi lodi, tak dobře a
hluboce, že nad tím budou učedníci až překvapeni. Vždyť ho neprobudí ani prudká
bouře. A toto zase znamená: ten, kdo žije s Bohem, právě u něj může najít
svůj pokoj. I uprostřed neklidu lidského, i uprostřed nepřízně světa. – Když
dáme ty dvě teď nakonec řečené věci dohromady, můžeme říct: zaprvé - nemáme zde
ve světě žádné spočinutí trvalé, a křesťan si tu uvědomuje snad nejbolestněji. Ale
platí také zadruhé - odpočinout a odpočívat můžeme, také to by měl křesťan
vědět plněji než jiní.
Pane Ježíši, jsme zde na světě
jen poutníci a přistěhovalci.
Jsme součástí mohutného Božího
lidu, který kráčí dějinami k Božímu království.Uč nás, prosíme, nad čím se zneklidňovat, i tomu, jak můžeme najít pokoj.
Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé
Mt 8,21-22 Jiný z učedníků Ježíši řekl:
„Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce.“ Ale Ježíš mu odpověděl:
„Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“
Ž 36,6-10; 1Kr 19,19-21; 1Kor 15,51-58
Věříme, že ty jsi moc smrti zlomil. – Věříme.
Chceme jít cestami života, hledat pravý život už zde na zemi a mít naději života věčného. – Ano, s pomocí Ducha svatého.
Chceme pomáhat i druhým spíše k životu než je deptat a soudit, a proto nyní odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili. – Odpouštíme.
aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil,
ale aby skrze něj byl svět spasen.
Ž 36,6-10; 1Kr 19,19-21; 1Kor 15,51-58
Přátelé
v Kristu,
porozumět těmto
dvěma veršům z evangelia bylo vždy obtížné. Ale v dnešní době je to
obtížné dvojnásobně. K dřívější obtížnosti přibylo to, že dnes Ježíšova
slova jakoby naplňovali mnozí lidé bezděčně. Ježíš tady radí svému učedníkovi,
ať se nezdržuje s pohřbem svého otce, a dnes to tak mnozí lidé skutečně
dělají. Pohřbů ubývá. Lidé na ně buď nemají peníze, nebo se nedovedou
k pohřbu sejít, nebo se nechtějí myšlenkami na smrt zatěžovat. A tak stále
častěji přenecháváme své mrtvé těm, kteří to mají jako práci. Těm, kdo jsou ochotni
se mrtvými zabývat. Mrtvým, kteří pochovávají mrtvé. My sami chceme žít, chceme
myslet pozitivně, soustředit se na život. – A tak je pro nás při přemýšlení nad
dnešním evangeliem nezbytné, abychom si nejdříve připomněli, jak silný byl
význam pohřbu v biblické tradici. Abychom až potom, když nám důležitost
tohoto obřadu vystane znovu plasticky před očima, mohli pochopit, co tím
vlastně Ježíš myslí, když svého učedníka napomíná, aby se pohřbem nezdržoval.
Protože až takto se ukáže, že Ježíš nechtěl smysl tradičního pohřbu snížit. On
o důležitosti pohřbu věděl. Vždyť i sám bude jednou pohřben. A když ho pomaže
olejem jedna žena v Betánii – možná ten příběh znáte - Ježíš řekne (Mk
14,8), že ho takto už předem pomazala k pohřbu. Ve svém dnešním slově však
Ježíš přesto chce něco ještě důležitějšího než je pohřeb.
Takže postupně. Jaký je smysl pohřbu
v biblické tradici? Je to poslední služba, poslední projev úcty, který
máme zemřelému prokázat. A důstojně pohřbít své rodiče, to je součástí
požadavků pátého přikázání: „Cti svého otce a matku.“ Máme povinnosti vůči svým
rodičům, a postarat se o jejich pohřeb, to je od dob židovství povinností také náboženskou.
Například i kněz ve Starém zákoně, který měl jinak přísný zákaz přibližovat se
k mrtvolám, aby se tím neznečistil pro svou posvátnou službu, byl
z tohoto zákazu vyvázán, pokud šlo o pohřeb jeho rodičů (Lv 21,1-3). Tohle
pro něj v tuto chvíli byla nejsvětější povinnost. - A potom má pohřeb duchovní
význam i pro nás pozůstalé. Když někdo zemře, jakoby se zastavil čas. Je to
mezní situace, kdy se i já mám na chvíli zastavit. Taky já si mám v takové
chvíle připomenout svou určenost ke smrti, svou vlastní smrtelnost. Když se
setkáme s něčí smrtí, vytrhne nás to z běžného rytmu a běžného
přemýšlení, přivádí nás to na chvíli k hluboké základní pravdě našeho
života. Ale podle dobrého důrazu biblické tradice ne proto, abychom byli smrtí
uhranuti. Nýbrž proto, aby z toho vzešel život. Abychom si připomenutím
smrtelnosti uvědomili, jakým darem je pro nás život. Abychom se snažili lépe
žít po ty dny, které nám ještě zbývají. Staří říkali: „memento mori“, „pamatuj
na smrt“. A my, pokud význam pohřbů držíme, připadáme si jako moudří oproti
mnoha našim současníkům, kteří si pomíjivost všeho připustit a připomínat
nechtějí.
Teď však, když jsme si připomněli důstojnost
pohřbu podle biblické tradice, musíme slyšet ono překvapivé slovo, které řekl
Ježíš jednomu ze svých učedníků. Pojď za mnou a s pohřbem se nezdržuj.
Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Nech ty, kdo jsou duchovně mrtví, kdo mě
neznají, kdo nevědí o naději věčného života, ať ti pochovávají mrtvé, ať ti se
točí kolem věcí souvisejících se smrtí. – Co to má znamenat? Je jasné, že zde
Ježíš mluví o životě, který už nezná smrt, překonal ji. A je jasné, že Ježíš zde
vyhrocuje, až přehání všechno to, co jinak v Bibli čteme. Ukážeme si to na
dvou biblických příkladech. - Řekli jsme si zaprvé, že starozákonní kněz se
musel vyhýbat mrtvolám. Své rodiče však pohřbít mohl a měl, zde pro něj platila
výjimka. Ta výjimka ukazuje, jak silný je v Bibli důraz na lidskost, na
osobní vztahy. Pak však překvapivě čteme ve Starém zákoně nadto ještě o
zvláštní skupině nazírů, zasvěcených, kteří i v případě svých rodičů měli
být pohřbu vzdáleni (Nu 6,6-7). Mají žít v jakési nadnesenosti nad smrtí. A
Ježíš tady dnes chce po onom učedníkovi chování podobné tomu nazírskému, aby
byl zasvěcen myšlence následování, té především. - Řekli jsme si zadruhé také,
že i Ježíš sám byl pohřben. A evangelium se zvláštním vděkem zmiňuje jména
těch, kdo se o jeho pohřeb dovedli postarat. I v Apoštolském vyznání víry
to máme: „byl pohřben“. Na druhou stranu ovšem – k čemu ten pohřeb byl,
když Ježíš je vzkříšen, a hrobový kámen byl dokonce rozražen? Andělé u hrobu
jako by se ženám o velikonočním ránu až vysmívali (L 24,5), když se jich ptají:
„Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Všechno u Ježíše totiž spěje k životu,
k novému životu, který už smrt nemůže zadržet. Jistě je to věc, která
prozatím přesahuje naše představy, i naše naděje, i naši moudrost. Ale právě
kus takové extáze je obsažen i v dnešním Ježíšově výroku, ať necháme mrtvé
mrtvým a myslíme na život.
A ještě jedna praktická otázka by
nás mohla napadnout. A co tedy s křesťanskými pohřby? Jak mají vypadat? A
mají se vůbec konat, když Ježíš řekl ta slova, která jsme dnes četli? Odpověď
hledejme znovu u Ježíše. A Ježíš není jen duchovní a povznesený nad svět. Je
také lidský a zemitý. Obojí musíme ve svém pochopení svázat, a Ježíšovo jednání
nás k tomu vede. Vzpomeňme si například, jak to bylo v příběhu o
vzkříšení Lazara. Čteme tam, že když se Ježíš dověděl, že zemřel jeho přítel
Lazar, nelitoval času ani námahy – on sám nelitoval času ani námahy, a šel
dlouhou cestu do Betánie k Lazarovu hrobu. U hrobu mu pak vstoupily do očí
slzy (J 11,35). Židé říkali: „Hle, jak moc Lazara miloval!“ Natolik je to
s Ježíšem podobné jako s námi: zajímá se o hrob, o zemřelého, pláče,
je na něm vidět, jak zemřelého miloval. Pak ale nechává zvednout hrobový kámen
a volá: „Lazare, pojď ven!“ - Křesťanský pohřeb má být připomínkou vzkříšení.
Myšlenky na život zde mají převládnout nad myšlenkami na smrt. Křesťanská
naděje může jako raznice přeznačit i ty chvíle, kdy nás ovládají silné emoce
smutku, kdy nás řídí prastaré rituály, které chtějí pomoci smířit se se smrtí.
Ježíš nad mrtvým Lazarem zaplakal, to je pravda, pak však ztratil se smrtí
trpělivost a popírá ji. Lazara volá ven z hrobu. Martě, Lazarově sestře,
Ježíš poví, že ten, kdo v něj věří, neumře navěky. Protože již vešel ze
smrti do života. Ano, to je ono, i když to zůstává obtížně pochopitelné:
křesťanská víra vládu smrti popírá. Apoštol Pavel pak má odvahu se ptát až drze
(1Kor 15,55): „Kde je, smrti, vlastně tvé vítězství?“
Vyznání vin:
Pane Bože náš, vyznáváme, že nás
častěji napadají myšlenky na smrt než na tebe, na vládu smrti než na tvou
všemocnost a milost. – Vyznáváme a litujeme toho.Věříme, že ty jsi moc smrti zlomil. – Věříme.
Chceme jít cestami života, hledat pravý život už zde na zemi a mít naději života věčného. – Ano, s pomocí Ducha svatého.
Chceme pomáhat i druhým spíše k životu než je deptat a soudit, a proto nyní odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili. – Odpouštíme.
Slovo milosti
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého
jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil,
ale aby skrze něj byl svět spasen.
Nastalo veliké ticho
Mt 8,23-27 Ježíš vstoupil na loď a učedníci ho následovali. Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“
Ž 107,23-32; Jon 1,4-15; Jk 1,19-22
Přátelé v Kristu,
mnozí z vás sledujete toto vyprávění spolu se mnou krok po kroku už po několik nedělí. Začalo to tehdy, když Ježíš sestoupil z hory, kde měl své kázání. Pak šel do města Kafarnaum, kde celý den uzdravoval nemocné. A teď, po těžkém dni, se plaví na loďce přes jezero. Tedy především učedníci se plaví, protože Ježíš jakoby ani nevěděl, co se kolem něj děje. On hluboce usnul a spí. Ale pro učedníky by to neměl být problém, vždyť oni jsou většinou původním povoláním rybáři. Pro ně je taková plavba po jezeře činností docela obyčejnou. A taky bouře by je neměla překvapit. Bývalo v té krajině docela běžné, že atmosférické poměry spustily bouři, často i nečekaně a velmi silnou. Čteme, že tentokrát loď až mizela ve vlnách, že se učedníci obávali, že jim jde o život. Ale ani to asi nebylo neobvyklé. Byli určitě zvyklí, že jim v takových situacích nezbývá nic jiného, než pádlovat, vyvažovat loďku – a modlit se. Vždyť to byli židé, a tak byli naučeni v situacích nouze se modlit, volat k nebesům. Pokud pro ně byla situace protentokrát nezvyklá, tak v tom, že sebou měli Ježíše. Toho, jehož velikou moc v posledních hodinách zažili, když uzdravoval posedlé a nemocné. Tehdy ukázal svou zázračnou moc nad silami zla. A tak v tuto chvíli učedníci nemusí volat k nebesům, ale mohou se obrátit konkrétně k Ježíši. Budí ho a prosí o pomoc: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ – Říká se, že nejlepší školou modlitby je modlitba sama. Nevím, kolikrát se vám stalo, že vás Bůh během modlitby napomenul, že se modlíte špatně, učedníkům se to však stalo nyní od Ježíše. On se jich ptá: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ A muselo to pro ně být pokárání překvapivé, překvapivé ve dvou věcech. Ježíš je kárá, že jsou ustrašeni – ale co je na tom divného v situaci, kdy jim jde o život? A potom je nazývá jako „malověrné“. A také to je překvapivé. Vždyť oni se na něj obracejí s vírou, s důvěrou v jeho moc, oni jsou těmi, kdo svou prosbou v tuto chvíli vyznávají, že věří v jeho božskou moc, moc i nad silami přírody. A on to nazve malověrností. Proč? Ano, proto, že se bojí o svůj život. Protože nemají víru takovou, jakou v tuto chvíli ukazuje svým pokojným spánkem sám Ježíš – že tomu, kdo věří v Boha, se nemůže nic stát. Učedníci v tuto chvíli byli vystrašeni. A nepokoj kolem nich rozpoutal také nepokoj v jejich srdcích. Ježíš jim naproti tomu ukazuje, že ten, kdo věří Hospodinu, nemusí se bát. Ani sil světa, které přesahují naše možnosti zvládání. Nemusíme se bát různých nebezpečí, ohrožení, rizik. Ve víře v Boží ochranu můžeme najít svobodu od takového strachu.
A Ježíš vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Všechno se obrací. Moře doteď hrozilo jim, nyní Ježíš pohrozil jemu. A celý nepokoj utichl. Asi jako když se vám podaří okřiknout velkého psa, který na vás hrozivě štěkal a předváděl svou sílu, zde ale samozřejmě v mnohem mnohem větším měřítku. A nastalo veliké ticho. To je ovšem nezvyklost v tomto textu možná největší. I když nám to možná hned tak nepřipadá. Mně to došlo, když jsem četl v jakémsi článku, že ticho je v našem světě něco velmi neobvyklého. A kdybychom zažili ticho úplné, prý by nás to vyděsilo. Naprosté ticho však můžete zažít jen ve speciálních komorách ve vědeckých ústavech. To se pak lidské ucho až zoufale snaží polapit nějaké zvuky, něčeho se přichytit. Ale slyšíte jen své srdce a svůj dech, jen sebe samotné. A je to prý až strašidelné. – Možná nám ticho zjevuje důležitou pravdu o nás. My potřebujeme, aby se pořád něco dělo, potřebujeme se zachytit zvuků kolem nás, jako důkazu, že svět trvá. Potřebujeme vědět, že svět běží dále. A pak se k tomu všemu dění ochotně přidáme se svou troškou. Kdyby se však měl běh světa zastavit a my bychom vnímali jen sami sebe, že všechno záleží na nás, to by byla hrůza. My jsme sice sebestřední, spoléháme nejčastěji jen sami na sebe, chceme být jako bohové, to ano, ale jen tak dětinsky. Plácat si ten malý svět kolem sebe. Nikdo z lidí si však nemyslí, že může dát řád a běh celému světu.
Ježíš utišil bouři a způsobil veliké ticho. Učedníci si tady s Ježíšem zažili chvíle jako před stvořením světa, kdy země byla pustá a prázdná. Prázdná také od všeho pohybu, všeho dění, všeho zvuku. Tam kdysi na počátku Bůh řekl slovo a všechno se dalo do pohybu a vznikání. Tady dnes podle evangelia Ježíš řekl slovo a všechno se naopak zastavilo. A ti, kdo byli s ním, užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“ Užasli, ale to ticho je nemělo děsit. Jako dříve síly bouře vyvolaly nepokoj i v jejich nitru, mělo je teď ticho, které se stalo kolem nich, vést ke ztišení vnitřnímu. Ke ztišení, které je léčivé, protože je spolehnutím na Boha. - Bylo by hrozivé, kdyby se věci přestaly dít, kdyby se svět zastavil, a vše by záleželo jenom na nás. Proto je pro nás ticho často nepříjemné, bojíme se neaktivity, tolik rámusu naděláme, tolik zbytečného pachtění máme. A do toho Bible mluví o důležitosti ztišení. Abychom už konečně přestali se svým zbytečným rámusením. A zastavili se, a ztišili se. Možná potřebujeme chvíli úplného ticha. Možná bychom se potřebovali zastavit a ztišit na delší dobu. Ale nebojme se toho. Bůh nás nenechá v prázdnu a v hluchotě. Bůh mluví. Svým slovem stále tvoří světy, svým slovem tiší bouře světa, svým slovem může promluvit ke každému z nás.
V dnešním příběhu se Ježíš prokázal jako Pán nad bouří – kvůli nám. Abychom my mohli věřit PODLE NĚJ. Připomeňme si, že on klidně spal, protože věřil, že se mu vposledku nemůže nic stát. Vždyť jeho život je v božích rukou. A abychom věřili V NĚJ a v jeho moc. Že jednou budou muset zmlknout všechna ohrožení, všechny síly světa, všechno marné rachocení lidské. Ty výzva se v Bibli opakuje několikrát (Abk 2,20): „Ztiš se před Hospodinem celá země.“ A Ježíš zaslíbil (Mt 5,5): „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“
Zkusme se nyní na jednu delší chvíli ztišit.
Nemusíme ani vevnitř hledat slova, můžeme ztišit i své myšlení.
Žalmista řekl: Bože, ztišením se sluší tebe chválit.
Ž 107,23-32; Jon 1,4-15; Jk 1,19-22
Přátelé v Kristu,
mnozí z vás sledujete toto vyprávění spolu se mnou krok po kroku už po několik nedělí. Začalo to tehdy, když Ježíš sestoupil z hory, kde měl své kázání. Pak šel do města Kafarnaum, kde celý den uzdravoval nemocné. A teď, po těžkém dni, se plaví na loďce přes jezero. Tedy především učedníci se plaví, protože Ježíš jakoby ani nevěděl, co se kolem něj děje. On hluboce usnul a spí. Ale pro učedníky by to neměl být problém, vždyť oni jsou většinou původním povoláním rybáři. Pro ně je taková plavba po jezeře činností docela obyčejnou. A taky bouře by je neměla překvapit. Bývalo v té krajině docela běžné, že atmosférické poměry spustily bouři, často i nečekaně a velmi silnou. Čteme, že tentokrát loď až mizela ve vlnách, že se učedníci obávali, že jim jde o život. Ale ani to asi nebylo neobvyklé. Byli určitě zvyklí, že jim v takových situacích nezbývá nic jiného, než pádlovat, vyvažovat loďku – a modlit se. Vždyť to byli židé, a tak byli naučeni v situacích nouze se modlit, volat k nebesům. Pokud pro ně byla situace protentokrát nezvyklá, tak v tom, že sebou měli Ježíše. Toho, jehož velikou moc v posledních hodinách zažili, když uzdravoval posedlé a nemocné. Tehdy ukázal svou zázračnou moc nad silami zla. A tak v tuto chvíli učedníci nemusí volat k nebesům, ale mohou se obrátit konkrétně k Ježíši. Budí ho a prosí o pomoc: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ – Říká se, že nejlepší školou modlitby je modlitba sama. Nevím, kolikrát se vám stalo, že vás Bůh během modlitby napomenul, že se modlíte špatně, učedníkům se to však stalo nyní od Ježíše. On se jich ptá: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ A muselo to pro ně být pokárání překvapivé, překvapivé ve dvou věcech. Ježíš je kárá, že jsou ustrašeni – ale co je na tom divného v situaci, kdy jim jde o život? A potom je nazývá jako „malověrné“. A také to je překvapivé. Vždyť oni se na něj obracejí s vírou, s důvěrou v jeho moc, oni jsou těmi, kdo svou prosbou v tuto chvíli vyznávají, že věří v jeho božskou moc, moc i nad silami přírody. A on to nazve malověrností. Proč? Ano, proto, že se bojí o svůj život. Protože nemají víru takovou, jakou v tuto chvíli ukazuje svým pokojným spánkem sám Ježíš – že tomu, kdo věří v Boha, se nemůže nic stát. Učedníci v tuto chvíli byli vystrašeni. A nepokoj kolem nich rozpoutal také nepokoj v jejich srdcích. Ježíš jim naproti tomu ukazuje, že ten, kdo věří Hospodinu, nemusí se bát. Ani sil světa, které přesahují naše možnosti zvládání. Nemusíme se bát různých nebezpečí, ohrožení, rizik. Ve víře v Boží ochranu můžeme najít svobodu od takového strachu.
A Ježíš vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Všechno se obrací. Moře doteď hrozilo jim, nyní Ježíš pohrozil jemu. A celý nepokoj utichl. Asi jako když se vám podaří okřiknout velkého psa, který na vás hrozivě štěkal a předváděl svou sílu, zde ale samozřejmě v mnohem mnohem větším měřítku. A nastalo veliké ticho. To je ovšem nezvyklost v tomto textu možná největší. I když nám to možná hned tak nepřipadá. Mně to došlo, když jsem četl v jakémsi článku, že ticho je v našem světě něco velmi neobvyklého. A kdybychom zažili ticho úplné, prý by nás to vyděsilo. Naprosté ticho však můžete zažít jen ve speciálních komorách ve vědeckých ústavech. To se pak lidské ucho až zoufale snaží polapit nějaké zvuky, něčeho se přichytit. Ale slyšíte jen své srdce a svůj dech, jen sebe samotné. A je to prý až strašidelné. – Možná nám ticho zjevuje důležitou pravdu o nás. My potřebujeme, aby se pořád něco dělo, potřebujeme se zachytit zvuků kolem nás, jako důkazu, že svět trvá. Potřebujeme vědět, že svět běží dále. A pak se k tomu všemu dění ochotně přidáme se svou troškou. Kdyby se však měl běh světa zastavit a my bychom vnímali jen sami sebe, že všechno záleží na nás, to by byla hrůza. My jsme sice sebestřední, spoléháme nejčastěji jen sami na sebe, chceme být jako bohové, to ano, ale jen tak dětinsky. Plácat si ten malý svět kolem sebe. Nikdo z lidí si však nemyslí, že může dát řád a běh celému světu.
Ježíš utišil bouři a způsobil veliké ticho. Učedníci si tady s Ježíšem zažili chvíle jako před stvořením světa, kdy země byla pustá a prázdná. Prázdná také od všeho pohybu, všeho dění, všeho zvuku. Tam kdysi na počátku Bůh řekl slovo a všechno se dalo do pohybu a vznikání. Tady dnes podle evangelia Ježíš řekl slovo a všechno se naopak zastavilo. A ti, kdo byli s ním, užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“ Užasli, ale to ticho je nemělo děsit. Jako dříve síly bouře vyvolaly nepokoj i v jejich nitru, mělo je teď ticho, které se stalo kolem nich, vést ke ztišení vnitřnímu. Ke ztišení, které je léčivé, protože je spolehnutím na Boha. - Bylo by hrozivé, kdyby se věci přestaly dít, kdyby se svět zastavil, a vše by záleželo jenom na nás. Proto je pro nás ticho často nepříjemné, bojíme se neaktivity, tolik rámusu naděláme, tolik zbytečného pachtění máme. A do toho Bible mluví o důležitosti ztišení. Abychom už konečně přestali se svým zbytečným rámusením. A zastavili se, a ztišili se. Možná potřebujeme chvíli úplného ticha. Možná bychom se potřebovali zastavit a ztišit na delší dobu. Ale nebojme se toho. Bůh nás nenechá v prázdnu a v hluchotě. Bůh mluví. Svým slovem stále tvoří světy, svým slovem tiší bouře světa, svým slovem může promluvit ke každému z nás.
V dnešním příběhu se Ježíš prokázal jako Pán nad bouří – kvůli nám. Abychom my mohli věřit PODLE NĚJ. Připomeňme si, že on klidně spal, protože věřil, že se mu vposledku nemůže nic stát. Vždyť jeho život je v božích rukou. A abychom věřili V NĚJ a v jeho moc. Že jednou budou muset zmlknout všechna ohrožení, všechny síly světa, všechno marné rachocení lidské. Ty výzva se v Bibli opakuje několikrát (Abk 2,20): „Ztiš se před Hospodinem celá země.“ A Ježíš zaslíbil (Mt 5,5): „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“
Zkusme se nyní na jednu delší chvíli ztišit.
Nemusíme ani vevnitř hledat slova, můžeme ztišit i své myšlení.
Žalmista řekl: Bože, ztišením se sluší tebe chválit.
Co je ti po nás, Synu Boží?
Mt 8,28-34 Když Ježíš přijel na protější
břeh moře do gadarenské krajiny, vyšli proti němu dva posedlí, kteří vystoupili
z hrobů; byli velmi nebezpeční, takže se nikdo neodvážil tudy chodit. A dali se
do křiku: „Co je ti po nás, Synu Boží? Přišel jsi nás trápit, dříve než nastal
čas?“ Opodál se páslo veliké stádo vepřů. A zlí duchové ho prosili: „Když už
nás vyháníš, pošli nás do toho stáda vepřů!“ On jim řekl: „Jděte!“ Tu vyšli a
vešli do vepřů; a hle, celé stádo se hnalo střemhlav po srázu do moře a
zahynulo ve vodách. Pasáci utekli, přišli do města a vyprávěli všechno, i o
těch posedlých. A celé město vyšlo naproti Ježíšovi, a když ho spatřili,
prosili ho, aby se vzdálil z jejich končin.
Ž 145,8-9; 1Kr 17,17-24; 1Kor 15,21-26
Přátelé
v Kristu,
vy kdo se mnou
sledujete celou řadu těchto kázání, vzpomenete si snadno, odkud Ježíš na toto
místo připlul. Že se na loďce přeplavil přes jezero z města Kafarnaum.
Z toho města, kde uzdravil mnoho posedlých, tak mnoho, že to bylo na něj příliš
a on si potřeboval odpočinout. Proto tehdy přikázal učedníkům, aby ho převezli
na druhou stranu jezera, do končin, kde není tolik lidí. A my dnes vidíme, jak
to vypadá na onom protějším břehu, kam přepluli. Ano, ty končiny pusté jsou,
ale možná až moc. Jsou liduprázdné proto, že se nikdo z lidí neodvažuje
tudy chodit. Nacházejí se zde hroby, je to krajina smrti, které se každý živý
raději vyhne. A bydlí zde jen lidé hrozně posedlí, kteří se tady ovšem dobře
hodí, protože jejich posedlost z nich dělá přímo přízraky a jen lidské stíny.
Jestliže jsme četli o posedlých v Kafarnaum, tak tam to byli ještě jacísi
slušní posedlí, aspoň trochu kultivovaní, které lidská pospolitost snesla. Zde,
na druhém břehu jezera, jde o mnohem horší případy. Tihle už rovnou bydlí
v hrobech, a lidé se jim na hony vyhýbají. Hroby a lidské přízraky, je to
krajina jak z hororu.
Když
Ježíš přijel na protější břeh moře do gadarenské krajiny, vyšli proti němu dva
posedlí. Jdou mu vstříc. A na to, co se stalo dále, máme v dnešním textu
zaznamenány dva pohledy, velmi rozdílné. Přímou zprávu o tom, co si Ježíš
s těmi posedlými řekl a co s nimi udělal, tu zapsali asi učedníci,
protože žádný jiný člověk zde už nebyl. A my se tady dovídáme zajímavé věci o
tom, jak působí démoni, zlí duchové. Asi těm věcem pořádně nerozumíme, nemáme
s nimi žádnou vlastní zkušenost. Ale je zajímavé, že se obdobné věci dějí
dodnes, a obdobně je zažívají a popisují ti, kdo zlé duchy vymítají
v dnešní době. - Ti posedlí v gadarenské krajině hned rozpoznají, kdo
to k nim přichází. Co je ti po nás,
Synu Boží? Jejich démoni totiž patří taky do duchovního světa, do stejného
světa jako duch Boží, který vede Ježíše. Do světa, který je pod povrchem toho,
co jde vidět. Proto i ti zlí duchové mají duchovní vhled. Poznávají,
v jaké moci Ježíš přichází. To, co běžní lidé na Ježíši rozpoznávají jen
pomalu a postupně, také ti, kdo jsou v blízkosti Ježíše, to je těmto zlým duchům
hned známo. A ještě jednu věc tu čteme, která z té scény pak udělá docela
monstrózní podívanou. Zlí duchové hledají vždy někoho, koho by posedli a
ovládli. Nějaké vtělení, nějakého tvora. A když tito gadarenští zlí duchové
tuší, že je Ježíš bude vyhánět z lidí, prosí, aby mohli vejít aspoň do
vepřů, kteří se pasou opodál. Jsme v pohanské krajině, proto se tu pasou
vepři. U židů by to bylo nemožné, ti vepře považují za zvířata nečistá. A pro
původního čtenáře muselo znít jako anekdota to, co následuje: nečistí duchové
se stěhují do nečistých zvířat, a kolik je v tom zmatku a masovosti, jak
se pak celé stádo prasat žene střemhlav do jezera. – Snad všechny jednotlivosti
tohoto příběhu mohou pro nás zůstat kuriozitami o tom, jak probíhá vymítání.
Jedna věc je však velmi důležitá i pro nás. Co to ti posedlí říkali Ježíši na
přivítanou? „Co je ti po nás, Synu Boží?
Přišel jsi nás trápit, dříve než nastal čas?“ A tady se dovídáme, že ti
démoni měli přesné povědomí nejen o tom, co je Ježíš zač, ale také o tom, že
přijde čas, kdy jejich vláda skončí. Nastane čas, kdy z moci Ducha svatého
bude moc toho Zlého poražena na hlavu. Ten čas nastal Ježíšovou obětí na kříži.
A kříže se od té doby ďábel bojí ze všeho nejvíce. V různých významech
této věty, kterou nechávám pro vaše domýšlení: kříže se od té doby ďábel bojí
ze všeho nejvíce.
Teď však přepněme ještě na úplně jiný
pohled na celou událost. Taky ten máme naznačený v dnešním příběhu. Celou
událost mezi Ježíšem a posedlými zpovzdáli pozorovali pasáci těch vepřů. Pasáci utekli, přišli do města a vyprávěli
všechno, i o těch posedlých. Zpráva o tom, co se stalo u jezera, se tak dostala
i k obyčejným lidem, do města. A jak ti se teď zachovají, jak se postaví
k tomu, co slyšeli? Určitě se jich dotklo především to, že utrpěli hmotnou
škodu, že přišli o své vepře. Ale náhrady škody se nemají odvahu domáhat. I oni
tuší, že Ježíš je mocný. A oni se spokojí s tím, když od nich odejde. Prosili ho, aby se vzdálil z jejich končin.
Možná bychom od nich čekali jinou reakci. Vždyť oni mohli mít radost, že je
navštívil ten, kdo má moc vyhánět zlé duchy. Je to však trochu nezajímá a trochu
z toho mají strach. Jsou to jen obyčejní lidé, docela stejní jako dnes. Co
oni vědí o démonech, o duchovním světě? I tito lidé sice zažívají, že
v jejich životech je dobro se zlem namícháno, ale naučili se s tím
žít. Taky se svými posedlostmi se naučili žít. A že se blíží čas naplnění, kdy
bude ten Zlý poražen? Na takové prožívání času nemají čidla, citlivost. Pro ně
je den jako den. A nepřejí si nic jiného, než aby mohli nerušeně žít jako
doposud. Jistě jsou nějaké hrozby v jejich životech. Například smrt. Ale
tu myšlenku dovedou taky vytěsnit. To jsou ty hroby, umístěné pryč za městem. A
tam taky mohou vyhnat ty, kdo jsou až příliš nepřizpůsobiví. Ve svém městě si
však chceme žít po svém, jak jsme zvyklí. O Boží moci a o Božím čase vědět
nechceme. Nechceme být rušeni ve svém vlastním životním způsobu.
Dobře. Pro většinu lidí to asi
zůstane takto. Mohli se toho dovolávat i ti démoni. Ježíši, co je tobě po nás?
Vždyť většina lidí proti nám nic nemá, klidně nás snáší. A my si pak ve světě
můžeme celkem spokojeně žít. - My křesťané bychom však s touto většinou lhostejní
být neměli. A můžeme mluvit právě obráceně než ti démoni: „Ať je ti něco do nás
Ježíši. My o tvou pomoc stojíme. Prosíme, vyháněj zlé duchy z našich
životů a z našeho světa.“ A ještě jedna věc, naprosto podstatná. Ti démoni
se dovolávali vlastně jen krátkého času strpení. Přišel jsi nás trápit, dříve než nastal čas? Později však ten čas podle
evangelia už nastal, v Ježíšově oběti. A my křesťané máme nárok domáhat se
toho, že čas je už naplněný. Čas Ježíšova vítězství. Stále ještě nás cosi
balamutí, a zatemňuje naší mysl, že tomu vítězství ne úplně rozumíme, a neumíme
mu naplno věřit, přesto se můžeme dovolávat přímo k Ježíši.
Pane, čas se přece naplnil. Zachraň nás od zlého.
Buď dobré mysli, odpouštějí se ti hříchy
Mt 9,1-7 Ježíš vstoupil na loď, přeplavil
se na druhou stranu a přišel do svého města. A hle, přinesli k němu ochrnutého,
ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Buď dobré
mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Ale někteří ze zákoníků si řekli: „Ten
člověk se rouhá!“ Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl: „Proč o tom
smýšlíte tak zle? Je snadnější říci ‚odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci ‚vstaň
a choď‘? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ –
tu řekne ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal a odešel
domů.
Ž 103,1-18; Iz 43,16-26; Ef 4,25-32
Ž 103,1-18; Iz 43,16-26; Ef 4,25-32
Přátelé
v Kristu,
Ježíš se
přeplavil zase zpátky přes jezero, a vrací se do svého města. Totiž do Kafarnaum. A zde uzdravuje. Zase uzdravuje. Když čtete oddíl
tento i oddíly okolní, zdá se, že je to jeho nejběžnější činnost. Vypadá to
tady všude, že Ježíš uzdravuje na potkání. A zdá se, že uzdravování také lidé
od Ježíše očekávají především. Chtějí po něm, aby uzdravoval, lidi tělesně
nemocné a duševně nemocné. Tohle se i nám zdá, že potřebujeme nejvíce. Hlavně
zdraví.
Dnes k němu přinesli na
nosítkách ochrnutého. Ale tentokrát to nemá ten běžný průběh, který možná
všichni očekávali - že mu Ježíš řekne: „Vstaň a vezmi své lože“ a hotovo. Ježíš
zde začne mluvit i do teologie, nauky o Bohu. On se z ničeho nic rozhodne
právě toto uzdravení povýšit ještě na jinou úroveň. On chce tomuto ochrnutému
dát něco více než jen tělesné uzdravení. A proto mu řekne: „Buď dobré mysli,
synu, odpouštějí se ti hříchy.“ A odtud my můžeme vytušit, že odpuštění hříchů
je něco velkého. Když prožijeme a přijmeme odpuštění, je v tu chvíli
uzdraven celý náš život. My můžeme stát a obstát před Bohem, můžeme stát a
chodit před jeho tváří, s jistotou jeho milosti. Pro věřícího člověka je
toto velmi mnoho. Když můžeme ze sebe shodit všechny pochybnosti nad sebou,
všechny obavy, jestli má náš život smysl, všechny rozpaky, zda žijeme správně,
a co to vůbec je, žít správně. Zpívali jsme v úvodní písni: „Blahoslavený,
komu odpuštěno“, a kdo takové blaho někdy zažil, ví, že v jistotě
odpuštění blednou i všechny tělesné problémy a nemoci. Takto blaze může být dokonce
i člověku, kterého jeho tělo trápí nebo který umírá. Nebo tomu, kdo je velmi omezen
ve svých životních možnostech - jako asi byl onen ochrnutý odkázaný na nosítka
a své blízké, kteří ho museli všude nosit. „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí
se ti hříchy.“
Že je takové odpuštění hříchů něco
velkého, to věděli ovšem i oni zákoníci, tedy znalci židovského Zákona, kteří
byli v tuto chvíli mezi přítomnými. Oni to dokonce měli ve svém zákonickém
učení, že odpuštění hříchů znamená více než uzdravení těla. Oni věděli:
uzdravovat nemoci může leckdo, komu k tomu Bůh má moc. A v jejich době bylo
prý různých uzdravovatelů mnoho. A proto je ani tolik neudivovalo, že uzdravuje
i tento Ježíš z Nazareta, jehož všechny kroky tito znalci Zákona sledují,
a dívají se mu na prsty, jak to všechno dělá, ale nad jeho uzdravováním se oni
moc nediví, a ani nemají důvod proti tomu něco říkat, Bůh holt takovou moc dává,
komu chce. – Při tomto uzdravování je však Ježíš zaskočil. Právě těmi slovy o
odpuštění hříchu. Tak tady pozor, říkají si zákoníci. Tady už Ježíš podle
jejich přesvědčení překročil své pravomoce. To už je věc, kterou nikdo
z lidí udělat nemůže. Odpouštět hříchy může jen Bůh. A bylo to právě
povědomí, jak významné odpuštění hříchů je, jak je mocné a život převracející,
že ho zákoníci ve svém učení měli uctivě vyhrazené jen pro Boha. A právě tady
pak na Ježíše pohlíželi s nedůvěrou. Dokud Ježíš uzdravoval, dobrá,
přicházela k němu moc shůry. Ale pokud chce zvěstovat odpuštění hříchů,
odpuštění Boží, to on vlastně mluví do Božích plánů, to on chce tvrdit, že je
zná. To on si osobuje, že Boží moc ovládá a na zem sám stahuje. „Rouhá se“,
řeknou o Ježíši ti zákoníci.
Právě proto, že pro zákoníky bylo
odpuštění hříchu něco velmi významného, nedovedli si představit, že by ho mohl
určovat někdo z lidí. A snažme se ty zákoníky i v další věci vzít
vážně. Protože oni vědí, že někdo říká velká slova jen tak. Že je to možné, že
si někdo hraje na muže Božího, a mává Božím slovem, a může si tak získat
respekt a obdiv druhých lidí, a přitom je to od toho člověka jen hra se slovy,
hra, nepodložená skutečností. Asi ti zákoníci měli zkušenost, jak často se o
Bohu mluví lehkovážně, prý: Bůh chce toto, a nechce tamto. A jak snadno se to
vysloví, že Bůh odpouští hříchy. A člověku, který je slyší, už ta slova
pomohou, a hned se mu dýchá lehčeji. Říct ta slova může kdokoliv, ale nikdo
nezkontroluje, jestli se něco skutečně stalo - mezi tím, komu jsou prý
odpuštěny hříchy, a Bohem. Jestli slova o odpuštění, vyřčená člověkem, nejsou
jen lacinou úlevou.
A tak to ve zkušenosti těch zákoníků
bylo úplně obráceně než v jejich teologii. Podle jejich teologie
uzdravovat mohl leckdo, odpouštět hříchy ovšem mohl jen Bůh. Uzdravovat nemoci
bylo snazší, než odpustit hříchy. – Jenže podle jejich zkušenosti to bylo právě
naopak: jazyk člověka je velmi záludný, a my lidé svými slovy dovedeme snížit
cokoliv, mluvit velmi lehkovážně. Pak může být snadné říci: odpouštějí se ti
hříchy, když nikdo nevidí a neprověří, co se skutečně s tím člověkem
stalo. Zatímco když někdo řekne ochrnutému: „Vezmi své lože a choď“, snadno se
vidí a prověří, jestli ten člověk skutečně povstal. Proto si ve svém ti
zákoníci ve svém rozumu, podle své zkušenosti mysleli, že je snadnější říci
„odpouštějí se ti hříchy“ než říci „vstaň a choď“. A tak si to asi myslíme i
my. Vždyť přece tolikrát slyšíme říkat, že Bůh někomu odpouští hříchy, a tak
zřídka, že Bůh někoho uzdravuje.
A tady Ježíš chce využít
převráceného hodnocení těch zákoníků. A taky převráceného vidění našeho. Aby
zjevil a ukázal svou skutečnou moc. „Dobře, přizpůsobím se nejdříve já vám,
vašemu způsobu myšlení. Vy lidi dáte jen na to, co máte před očima, co si
můžete osahat, ověřit. Proto já teď udělám i to, co je podle vašeho rozumu,
vaší zkušenosti náročnější. Hle, tenhle ochrnutý bude chodit. Jestli vás toto
ohromuje, přijměte pak ode mne, že já dělám i tu věc, která není tak vidět, ale
která je ještě mocnější a důležitější. Já skutečně odpouštím hříchy.“ – Milí
přátelé, zvěst dnešního oddílu je takováto: pravé Boží zázraky se dějí skrytě,
v nitru, jsou to zázraky duchovní. Takovým zázrakem je odpuštění hříchu,
ale také láska, milosrdenství, pokoj, a tak dále. Možná jsme vůči takovému
konstatování nedůvěřiví, protože často se o takových zázracích a zkušenostech
jen mluví, aniž by se s člověkem skutečně něco dělo. V dnešním
evangeliu to však máme řečeno s garancí Ježíšovou: ten největší Boží
zázrak je odpuštění hříchů.
Pane Ježíši, prosíme, pohleď na
naší víru ve tvé slitování,
a podle ní nám dej odpuštění
hříchu, odpuštění, které také prožijeme.
Pojď za mnou!
Mt 9,9 Když šel Ježíš odtud dál, viděl v
celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel
za ním.
A teď si představme onu scénu, o které píše dnešní evangelium: Matouš sedí ve své celnici, kolem jde Ježíš a Matoušovi říká: „Pojď za mnou.“ A ta výzva má stejné dvě stránky jako Matoušovo dosavadní postavení. Která z myšlenek v něm převládne? Převládne v Matoušovi pocit ohrožení, že by musel opustit své jistoty, své bohatství? Nebo v něm naopak převládne pocit osvobození: že může opustit své vězení, to co ho tíží a izoluje v samotě? Matouš se rozhodl pro tu druhou možnost, pro následování Ježíše. Proto taky byl ten příběh zapsán. A vypadá to tak samozřejmě. Ale to rozhodnutí nebylo vůbec samozřejmé. Už mnozí tehdy v Ježíšově blízkosti se asi v podobné situaci rozhodli jinak, opačně - že ho následovat nemohou. Že je to příliš náročné. Z těchto opačných případů máme v evangeliu zapsán třeba příběh o bohatém mladíkovi, který když od Ježíše slyší, že má svůj majetek rozdat a Ježíše následovat, odchází od Ježíše smuten (Mt 19,22), neboť měl mnoho majetku. – V dnešním příběhu se však Matouš naštěstí rozhodl, že ze své celnice vyjde, a nechá vše tam, a půjde za Ježíšem. To opuštění celnice nejen že není samozřejmé, dokonce bych řekl, že je zázračné. Jde o zázrak ostatně srovnatelný s příběhem, který tomuto našemu dnešnímu předcházel, s příběhem o uzdravení ochrnutého. Také Matouš byl ve svém postavení celníka jakoby ochrnutý, spoutaný silami nemoci, která se jmenuje chamtivost. Teď se však pozvedl, byl Ježíšem uzdraven a jde za ním.
Řekli jsme si, že tento příběh zapsal Matouš sám o sobě. A možná bychom si proto přáli, aby nám dal nahlédnout také do svého rozhodování, jak se to v něm pralo, co ho do té chvíle nejvíce tížilo, a jaká očekávání měl, že se rozhodl takto. Ale Matouš nic z toho nerozepisuje. Možná chtěl, aby příběhu zůstala podoba vzorová, aby se v něm poznali mnozí další, kdo byli Ježíšem povoláni. A v tom mále, co se můžeme o Matoušově rozhodování dovědět, zůstávají zřetelné dva momenty, které se navzájem doplňují. Zaprvé se dovídáme, jak je Ježíšovo povolání mocné. Řekl své slovo, a Matouš hned šel. V tom okamžitém účinku se projevuje Ježíšova moc. Navenek Ježíš udělal jen to, že věnuje Matoušovi svou nečekanou a nezdůvodněnou pozornost. On si ho na té celnici všiml, on ho postřehl jako jedinečnou osobnost, asi hned pochopil celou jeho nouzi a oslovil ho. Ježíš se nad Matoušem smiloval. Velká síla je ukryta v Boží milosti. - A této síle Ježíšova povolání odpovídá také druhá nezbytná složka rozhodnutí, silná věc na straně Matouše: síla jeho poslušnosti. Naprosté spolehnutí, že Ježíšovo povolání je dobré. Matouš má odvahu nechat vše staré za sebou a dát se na novou cestu.
A mně tady zase jednou mi nad nějakým příběhem z evangelia připadá, že snad byl zapsán zvláště pro dnešní dobu a pro nás. Vždyť kolik je zrovna dnes lidí, kteří chtějí mít hlavně své materiální jistoty a zabezpečené živobytí. – Možná to nemáme tak vyostřeně jako Matouš. Nechtěli bychom po něm tu jeho celnici, třebaže je teď prázdná. Tušíme, jak je to škodlivé, když má někdo zajištěnou existenci za tu cenu, že se na všechny kolem sebe dívá s tím, jaký hmotný prospěch by z nich mohl mít. Životní postoj většiny z nás asi není tak hrubě materialistický, jako byl ten Matoušův. Spíše se pohybujeme někde na pomezí mezi materiálním a duchovním vnímáním života. Rádi bychom měli jistoty obojí, materiální i duchovní. Rádi přešlapujeme na obou těchto nohách. Ale nemyslíme si, že by pro nás Ježíšovo povolání mělo mít takovou razanci a ostrost, jakou mají ty dvě věty dnešního příběhu. Asi jsou jiní, kteří mohou Ježíše následovat, pomyslíme si. Misionáři, faráři, laičtí kazatelé. Pokud si vzpomenete, deset veršů před tímto příběhem jsme četli příběh o zákoníkovi, který sám od sebe Ježíši řekl: „Budu tě následovat, kamkoliv půjdeš.“ A tomuhle rozumíme, takoví lidé mohou Ježíše následovat, lidé duchovní, ti, kdo o věcech Písma už dlouho přemýšlejí. – A přece máme v evangeliu i ten příběh dnešní. Matouš by si to asi sám ze sebe říct neodvážil: „Ježíši, budu tě následovat.“ Nedozrál by k tomu, ani kdyby Ježíš přes jeho celnici přešel už třeba stokrát. Matouš sám od sebe by nevěděl, zdá by vůbec mohl, zda vůbec může Ježíše následovat - on, člověk materialistický, s rukama zašpiněnýma od peněz. Přes to všechno mu Ježíš říká: „pojď za mnou“.
a ať nemáme strach jít za tebou.
Ž 50,1-15; Gn
12,1-9; Ř 7,22-25a
Přátelé
v Kristu,
máme zde dnes
před sebou strohý a zhuštěný příběh. Ale příběh vzácný. Vypráví totiž o tom,
jak se jeden člověk narodil k novému životu, jak našel smysl a naplnění
svého života. A příběh vzácný také tím, že je osobním svědectvím. Je psán
s osobní garancí. Zapsal ho sám o sobě onen dřívější celník Matouš, který
se potom stal apoštolem a také autorem evangelia. Evangelia, které je po něm
pojmenováno, a které tady spolu čteme.
Posledně jsme četli o Ježíšově
pobytu v městě Kafarnaum. A dnes tady máme, že Ježíš jde odtamtud dále.
Asi z města vychází, nejspíš jde někam cestou podél jezera. Na takových
místech totiž stávaly tehdejší celnice. Bylo jich tehdy mnohem více než dnes,
bývaly všude tam, kde důležité cesty vycházely z města, a podobně. Ježíš
v Kafarnaum pobýval často, a možná také už několikrát procházel přes tuto
celnici, která patřila Matoušovi. To by také napovídalo, že Matouš už Ježíše
nějakou dobu znal, že nad jeho působením už nějaký čas přemýšlel. Každopádně že
si ho už opakovaně všiml, všiml si zástupů, které Ježíše následují. Už na
Ježíše pravděpodobně i promluvil, i kdyby to vždycky byla jen ona formální
slova: „Máte něco k proclení?“
Milí přátelé, zeptám se vás: chtěli
byste takovou celnici pro sebe do pronájmu? Mít celnici, to býval dobrý
kšeft. Z peněz, které jste vybrali, jste sice museli zaplatit paušál Římanům,
kteří tehdy celou tu zemi spravovali, ale co jste vybrali nad onu stanovenou
částku, to jste si mohli nechat sami pro sebe. A tak se měl takový celník
dobře, byl finančně zabezpečen. Měl svou jistotu, jisté živobytí. Po tom asi i
mnozí z nás touží. – Ptám se však, jestli bychom takovou celnici chtěli,
když ta práce měla i svou druhou stránku? Ostatní lidé totiž neměli celníky
rádi. To asi neměli v žádné době, ale tehdy jimi opovrhovali ještě více. Tehdejší
celníci přece pracovali ve prospěch římských okupantů, a mohli prý obírat lidi
docela nekontrolovaně. Lidi šidit a pro sebe si hrabat. A tak byl takový celník
možná bohatý, zároveň však společensky znemožněn. Ve svém postavení sice
zabezpečen, ale zároveň uvězněn. Osamocen mezi svými penězi. Chtěli byste
takovou celnici?
A teď si představme onu scénu, o které píše dnešní evangelium: Matouš sedí ve své celnici, kolem jde Ježíš a Matoušovi říká: „Pojď za mnou.“ A ta výzva má stejné dvě stránky jako Matoušovo dosavadní postavení. Která z myšlenek v něm převládne? Převládne v Matoušovi pocit ohrožení, že by musel opustit své jistoty, své bohatství? Nebo v něm naopak převládne pocit osvobození: že může opustit své vězení, to co ho tíží a izoluje v samotě? Matouš se rozhodl pro tu druhou možnost, pro následování Ježíše. Proto taky byl ten příběh zapsán. A vypadá to tak samozřejmě. Ale to rozhodnutí nebylo vůbec samozřejmé. Už mnozí tehdy v Ježíšově blízkosti se asi v podobné situaci rozhodli jinak, opačně - že ho následovat nemohou. Že je to příliš náročné. Z těchto opačných případů máme v evangeliu zapsán třeba příběh o bohatém mladíkovi, který když od Ježíše slyší, že má svůj majetek rozdat a Ježíše následovat, odchází od Ježíše smuten (Mt 19,22), neboť měl mnoho majetku. – V dnešním příběhu se však Matouš naštěstí rozhodl, že ze své celnice vyjde, a nechá vše tam, a půjde za Ježíšem. To opuštění celnice nejen že není samozřejmé, dokonce bych řekl, že je zázračné. Jde o zázrak ostatně srovnatelný s příběhem, který tomuto našemu dnešnímu předcházel, s příběhem o uzdravení ochrnutého. Také Matouš byl ve svém postavení celníka jakoby ochrnutý, spoutaný silami nemoci, která se jmenuje chamtivost. Teď se však pozvedl, byl Ježíšem uzdraven a jde za ním.
Řekli jsme si, že tento příběh zapsal Matouš sám o sobě. A možná bychom si proto přáli, aby nám dal nahlédnout také do svého rozhodování, jak se to v něm pralo, co ho do té chvíle nejvíce tížilo, a jaká očekávání měl, že se rozhodl takto. Ale Matouš nic z toho nerozepisuje. Možná chtěl, aby příběhu zůstala podoba vzorová, aby se v něm poznali mnozí další, kdo byli Ježíšem povoláni. A v tom mále, co se můžeme o Matoušově rozhodování dovědět, zůstávají zřetelné dva momenty, které se navzájem doplňují. Zaprvé se dovídáme, jak je Ježíšovo povolání mocné. Řekl své slovo, a Matouš hned šel. V tom okamžitém účinku se projevuje Ježíšova moc. Navenek Ježíš udělal jen to, že věnuje Matoušovi svou nečekanou a nezdůvodněnou pozornost. On si ho na té celnici všiml, on ho postřehl jako jedinečnou osobnost, asi hned pochopil celou jeho nouzi a oslovil ho. Ježíš se nad Matoušem smiloval. Velká síla je ukryta v Boží milosti. - A této síle Ježíšova povolání odpovídá také druhá nezbytná složka rozhodnutí, silná věc na straně Matouše: síla jeho poslušnosti. Naprosté spolehnutí, že Ježíšovo povolání je dobré. Matouš má odvahu nechat vše staré za sebou a dát se na novou cestu.
A mně tady zase jednou mi nad nějakým příběhem z evangelia připadá, že snad byl zapsán zvláště pro dnešní dobu a pro nás. Vždyť kolik je zrovna dnes lidí, kteří chtějí mít hlavně své materiální jistoty a zabezpečené živobytí. – Možná to nemáme tak vyostřeně jako Matouš. Nechtěli bychom po něm tu jeho celnici, třebaže je teď prázdná. Tušíme, jak je to škodlivé, když má někdo zajištěnou existenci za tu cenu, že se na všechny kolem sebe dívá s tím, jaký hmotný prospěch by z nich mohl mít. Životní postoj většiny z nás asi není tak hrubě materialistický, jako byl ten Matoušův. Spíše se pohybujeme někde na pomezí mezi materiálním a duchovním vnímáním života. Rádi bychom měli jistoty obojí, materiální i duchovní. Rádi přešlapujeme na obou těchto nohách. Ale nemyslíme si, že by pro nás Ježíšovo povolání mělo mít takovou razanci a ostrost, jakou mají ty dvě věty dnešního příběhu. Asi jsou jiní, kteří mohou Ježíše následovat, pomyslíme si. Misionáři, faráři, laičtí kazatelé. Pokud si vzpomenete, deset veršů před tímto příběhem jsme četli příběh o zákoníkovi, který sám od sebe Ježíši řekl: „Budu tě následovat, kamkoliv půjdeš.“ A tomuhle rozumíme, takoví lidé mohou Ježíše následovat, lidé duchovní, ti, kdo o věcech Písma už dlouho přemýšlejí. – A přece máme v evangeliu i ten příběh dnešní. Matouš by si to asi sám ze sebe říct neodvážil: „Ježíši, budu tě následovat.“ Nedozrál by k tomu, ani kdyby Ježíš přes jeho celnici přešel už třeba stokrát. Matouš sám od sebe by nevěděl, zdá by vůbec mohl, zda vůbec může Ježíše následovat - on, člověk materialistický, s rukama zašpiněnýma od peněz. Přes to všechno mu Ježíš říká: „pojď za mnou“.
Pane Ježíši Kriste, každý
z nás má nějaké povolání, povolání od tebe.
Pomoz nám, ať si ho ujasnímea ať nemáme strach jít za tebou.
Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky
Mt 9,10-13 Když potom Matouš seděl u stolu v
domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky.
Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky
a hříšníky?“ On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.
Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem
pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“
Ž 23,5-6; Oz 14,2-8; 1Tim 1,12-16
že nás naše hříchy netrápí.
Přijímáme vděčně tvé odpuštění,
odpouštíme našim viníkům,
odpouštíme sami sobě. Amen
Ž 23,5-6; Oz 14,2-8; 1Tim 1,12-16
Přátelé
v Kristu,
celníku
Matoušovi se převrátil život. Ježíš šel kolem jeho celnice a povolal jej
k následování. A Matouš tam na celnici všechno zanechal a šel za Ježíšem.
To byl ve zkratce příběh jeho osobního obrácení. A Matouš, teď už evangelista
Matouš, vzpomíná, co bylo dále. Byl s Ježíšem v nějakém domě a seděl
s ním u stolu. Bylo to radostné společenství, společenství pravé radosti,
protože společenství odpuštění a nového života. Matouš si vzpomíná, že tam tehdy
stolovalo také mnoho jiných celníků a hříšníků. Seděli kolem stolu
s Ježíšem a jeho učedníky. Matoušovi se v tu chvíli jeho osobní
příběh propojil s životy druhých, kterým se stalo něco podobného jako
jemu. Protože takto to bývá. Kdo uvěří v Ježíšovu lásku, je vyveden ze
svého dosavadního životního způsobu, a přiveden do společenství s Ježíšem,
ale i mnoha dalšími. Přiveden do církve. A dnes tady čteme působivě, co to
vlastně církev je. Že je to společenství radosti, společenství omilostněných
hříšníků.
Vůči takové definici se ovšem hned a
pravidelně zvedají dvě námitky. Jednu si povězme sami o sobě, pochybnost
zevnitř. Jsme my společenstvím radosti? Je na nás vidět ona zásadní, hluboká
radost? Převrátilo evangelium naše životy? Od obav a strachu k radosti a
naději? Vím o mnohých z nás, že ano. A takhle to musí začínat,
v našem srdci, v našem vlastním životním příběhu. Ale pak ať se to
ale projeví také v církvi. Že se jednotlivé plaménky radosti spojí ve
společný plamen. Takhle v malém to začalo i s Matoušem, že jsme četli
o něm jednotlivě, jak ho Ježíšovo povolání přivedlo k zásadnímu životnímu
obratu, k osvobození, ke smyslu. A teď se jako sám zapálený připojuje
k jiným, kterým srdce planou. A oni jsou teď spolu, a mohou se navzájem
posilovat. Každý z nich vidí, že to nebyla jen náhoda, že to není jen
ojedinělost a výjimka, co se jemu přihodilo, že to není jenom něco, co si sami
vymysleli, ale že jsou částkami velkého proudu božího dění zde ve světě, proudu
radosti, protože tu sílu, která převrátila jejich životy, zažili každý sám
jednotlivě, znatelně zažili, a teď i navzájem zjišťují, že druhým se to stalo
podobně, že ta síla má v životech všech obrácených křesťanů velmi podobné
rysy. Je to zkušenost lásky, je to zkušenost milosti. Ano, a je to pak také
soud, když teď už pod ochranou Boží milosti teprve pořádně poznávají, jak hloupě
a prázdně a špatně to doposud žili. Ale už jsou z toho bohudík venku. A z toho
vzniká ten pocit radosti. – Ale přece jen se s tím pojí ještě druhá
námitka proti církvi. Ta námitka je nejčastěji vznášena zvenku, od těch, kdo
jsou vně církve. Vždyť se podívejte, co jsou v církvi za lidi. Vždyť jsou
to samí hříšníci. A stále ještě také zůstávají hříšníky. A mají pravdu. My nemůžeme
o sobě říci, že jsme hříšníky jen minulými, teď že už jsme svatí, ve smyslu:
dokonalí, čistí jako andělé. Naší přetrvávající hříšnost nám budou předhazovat
lidé, kteří na naše společenství pohlížejí zvenku, ale asi se nad svou
hříšností podivíme a možná i trápíme i my sami. Jak to, že třeba i po letech
chození do kostela vidíme, jak jsou naše životy stále špatné, a možná si svou
špatnost uvědomujeme dokonce více než lidé nevěřící? Milí přátelé, ta námitka
je jistě vážná, ale nestarejme se nad ní příliš. Protože když se budeme
soustředit především na své hříchy, a naše myšlenky se budou točit hlavně kolem
nich, stanou se ony naší modlou, našim bůžkem, tím, co se dostane v našem
srdci na první místo. Pokud bychom se chtěli od hříchu sami uzdravit, stavíme
do středu své vlastní já, a kultem se nám stává sebezdokonalování.
Uznávám, že farizeové, kteří se
dívali na skupinku kolem Ježíše, opravdu měli mnoho své pravdy. Řeknou: „On jí
s hříšníky.“ On si sedne za jeden stůl těmi, jejichž životy jsou nečisté. A
co na to Ježíš? Zareaguje překvapivě. Vzpomeňme si, že jindy v jiné
situaci Ježíš na podobnou výtku řekne: „kdo jsi sám bez hříchu, první hoď
kamenem.“ A farizeové se tam rozejdou, protože i oni samozřejmě o sobě tuší, že
zůstávají hříšníky. Zde dnes však Ježíš volí jinou taktiku. „Vám, farizeové,
teď vlastně nemám co říct. Vy jste možná spravedliví, a já nejsem ten, kdo by
přišel chválit spravedlivé.“ Ježíš je nazývá spravedlivými, on je nechává být
v jejich sebevědomí. Možná to tak, je, možná to tak mnoho lidí má, že jsou
se sebou spokojeni. Možná je v každé době mnoho lidí, kteří nevědí o svém
hříchu. Nebo nechtějí vědět, ale to teď není důležité. Ježíš je teď cestou pro
ty, kdo vědí o své nemoci, které jejich hřích zatěžuje a znevolňuje. Řekne: Hříšníky
jsem přišel pozvat dále, aby nezůstávali ve svém hříchu vězet, pozvat
k naději. Kdo zjistí, že jeho život potřebuje lékaře, tak já jsem ten
Lékař. – Je opravdu zvláštní, že Ježíš se tady farizeům nevysmívá. Tak
jednoduše by mohl říct: „co se povyšujete nad mé spolustolovníky. Připomeňte si
raději své vlastní hříchy.“ Ale on je teď nechá v jejich postoji, on
připustí, že oni jsou těmi zdravými, kteří lékaře nepotřebují. A chce po nich
jediné. Aby se ve své spravedlnosti nepovyšovali. Aby jejich srdce nebylo
tvrdé. Buďte milosrdní. Ježíš respektuje je, jejich vlastní, osobní úsilí o
spravedlnost, a chce po nich jen to, aby také oni respektovali ty druhé. – A
tak mě dnešní Ježíšovo slovo, kterým Ježíš rozsoudil farizeje a hříšníky, přímo
nutí, abych dnešní kázání zakončil provokativně. Řeknu, že je možná i naše
církev dnes docela v pořádku. My nad ní často kroutíme hlavou a říkáme si,
jak je ubohá. Ale možná to jinak být nemůže. Jsme hříšníci, to ano, stálí hříšníci.
Ale copak to jde jinak? Copak by bylo řešením se nad tím pohoršovat, a usilovat
o osobní svatost, a pak se třeba povyšovat nad druhé? Z dnešního příběhu
se zdá, že takové farizejství, totiž pohoršování nad hříchy a povyšování nad
hříšníky, je horší, než když hříšníci mají prostě radost. Správný, obrácený
hříšník se totiž od jiných hříšníků liší jen ve dvou věcech, znějí podobně.
Zaprvé ví, že se sám neuzdraví, sám sebe. Potřebuje lékaře. Pravého lékaře
lidských srdcí. A zadruhé ví, že se neuzdraví sám. Uzdravováno má být celé
společenství, a uzdravováno má být tím, že pobýváme s Ježíšem. Radost a
milost je zde jediným lékem.
Pane Ježíši,
jen ve tvé blízkosti si můžeme
dovolit ten přepych,že nás naše hříchy netrápí.
Přijímáme vděčně tvé odpuštění,
odpouštíme našim viníkům,
odpouštíme sami sobě. Amen
Hosté na svatbě
Mt 9,14-15 Tehdy k Ježíši přišli Janovi učedníci a ptali se:
„Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš
jim řekl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však
dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit.
navíc jsme to my sami, kdo tě nepoznávají.
Ale v tuto chvíli tě prosíme:
je-li to tvá vůle,
dotkni se našich srdcí
a dej nám okusit pravou radost.
Ž
45,14-15; Iz 58,1-5; Zj 21,1-4
Přátelé v Kristu,
Jan Křtitel a Ježíš měli
mnoho společného. Oba vystoupili na veřejnosti skoro ve stejné době, oba
hlásali, že doba je vážná a naléhavá. A oba, Ježíš i Jan Křtitel, měli kolem
sebe své učedníky, kteří je následovali a od nich se učili. A teď se učedníci
Jana Křtitele porovnávají s učedníky Ježíšovými, a zjišťují, že ti Ježíšovi
se nepostí. Jak je to možné? Co to znamená? A tak přicházejí za Ježíšem, aby se
ho na to zeptali. „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se
nepostí?“ A my přitom nevíme, co bylo za jejich otázkou. Byla to výtka? Ve
smyslu: také tví učedníci by se měli postit, proč je necháváš tak lehkovážné?
Anebo byli ochotni se nechat poučit: děláme to snad s postem nesprávně my,
a ty, Ježíši, jsi přišel na něco lepšího? Proč se tví učedníci nepostí? A ta
situace by nám mohla připomenout naší evangelickou svobodu, kdy jsme i my
upustili od mnoha náboženských zvyků a rituálů, které byly v dřívější
tradici. Například právě tradiční půst koná z evangelíků málokdo, narozdíl
především od římských katolíků.
Motivací evangelické svobody, velmi oprávněnou motivací je
přitom poznání, že skrze rituály se k Bohu nedostaneme. Neexistují žádné
schody do nebe, které bychom měli k dispozici, když budeme konat to či
ono. A už evangelium na mnoha místech, a především na farizejích ukazuje, že
konání zbožných skutků vede člověka spíše a možná i častěji
k záslužnictví, totiž k pocitu, že teď už jsem dost dobrý, že když
tohle a tohle vykonám, že už mám zásluhy před Bohem, že jsem vlastně sám téměř
na Boží úrovni. S touhle myšlenkou se asi mnozí farizeové také postili, a
byli svými posty známí, jak se o nich tady taky zmiňují učedníci Jana Křtitele.
A vůči takovému pyšnému pojetí křtu by se mohl Ježíš vymezit snadno. Mohl je
snadno nazvat pokrytci, když se mnozí farizeové postili především proto, aby to
na nich druzí viděli, a oni si tak získávali vážnost mezi lidmi. – Ale
připusťme, že Jan Křtitel učil své učedníky jinému pojetí postu. Teď za Ježíšem
přicházejí s otázkou učedníci Janovi, kteří se nepochybně snažili o hlubší
a plnější prožívání postu. Vždyť i Jan Křtitel sám farizeje káral, nazýval je
plemenem zmijí, když si mysleli, že skrze své náboženské výkony mohou před
Bohem obstát a utéci před přicházejícím Božím soudem (Mt 3,7n). Jan Křtitel
učil, že nikdo není spravedlivý. Každý z lidí je odkázán na Boží
slitování. A Janův půst pak vyjadřuje právě toto: jsem odkázán na Boží milost.
Svůj život nenaplním tím, co si mohu sám obstarat, čím mohu naplnit a nasytit
své tělo. Když se postil Jan Křtitel se svými učedníky, tam v poušti u
Jordánu, tak tím dávali výraz svému očekávání, že Bůh musí přijít a nasytit mě
svou milostí.
A teď to dostává třaskavost. Copak učedníci Ježíšovi takovou
touhu po Božím příchodu nemají? Nemají povědomí, že jen sám Bůh může život
člověka naplnit? Proč se tedy nepostí? A Ježíš jim na to odpoví obrazným
způsobem. Vždyť mí učedníci jsou teď se mnou na svatební hostině. To by se měli
na svatbě postit? – Ježíš je holt jiný než Jan Křtitel. Jan říká, že na svět
přichází Boží hněv. Ježíš si dovolí říct, že na svět sestoupila Boží radost. V něm
a v jeho blízkosti že je ve světě přítomná. A on je více než Jan Křtitel.
Ježíš je tady ženich a církev je jako jeho nevěsta. A učedníci Ježíšovi se
mohou v jeho přítomnosti radovat, a už zde zažívat naplnění, plnost. Kdo
to v Ježíšově blízkosti takto zažívá, po čem více by měl ještě toužit?
Proč bychom se ještě měli postit?
Pokud by tomu tak bylo, že naplno prožíváme Ježíšovu
blízkost, byla by otázka Janových učedníků brzy vyřízena. Copak se mohou
křesťané postit, když s Ježíšem zažívají už tady na zemi nebeskou hostinu?
- Ale my to tak přece jen nemáme. Někdy snad v církvi zažíváme silnou Boží
přítomnost, ale jindy a asi mnohem častěji Boží vzdálenost. A tak to měli už i
Ježíšovi učedníci tenkrát, když byl Ježíš s nimi. On je o Božím království
učil, že Boží království je mezi vámi. Ale jindy, a tady byl velmi podobný Janu
Křtiteli, jim kázal, že Boží království je blízko, ale přece jen stále před
nimi, že do něho teprve směřujeme. Učedníci sami zažívali Ježíšovu hmatatelnou přítomnost,
kdy on s nimi chodil zde po zemi, zároveň to však byla doba, kdy mu příliš
nerozuměli, kdy ho nedovedli vidět jako nebeského Ženicha. A pak byl Ježíš od
nich vzat, vystoupil k Bohu, ale učedníci až v tuto chvíli mnohé věci
pochopili. Pochopili, když vstupoval na nebe – ale jim se vzdálil. A tak se
v křesťanské víře až dodnes střídá obojí moment. Boží království je už
mezi námi - a Boží království je ještě před námi. – A pro obojí toto poznání a
prožívání také máme své rituály. (I my máme rituály, ale už samozřejmě
s tou evangelickou výhradou, že víme, že rituálem si Boží přítomnost
nepřitáhneme, nevynutíme.) Máme rituál pro ono vědomí, že Boží království je
mezi námi. Ježíš nám dnes říká: vy jste hosté na svatbě, a já jako ženich jsem
s vámi. Nejsilnější výraz to dostává při večeři Páně, kdy jsme účastníky
té nejlepší hostiny a nejvyššího naplnění. – Ale i my stále ještě mluvíme také
i o postu. A postění je pro nás výrazem toho, že Boží království je ještě stále
před námi, že my jsme na cestě k němu, výrazem touhy po tomto naplnění, po
společenství a hostině s Ježíšem. Ježíš to takto předvídal: Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich
vzat; potom se budou postit. I pro nás křesťany je užitečné se postit, když
křesťanský půst má význam tento konkrétní: touhu po Ježíšově blízkosti, po
radosti bytí s ním. A tady mohou jít stranou všechny předepsané časy a
způsoby postu. Vždyť jde o touhu, která se nedá předepsat. Touhu po Ježíši. A s touto
touhou se pak pojí také jeden docela praktický postoj: že mám odstup od všech
pozemských věcí. Vždyť poznávám, jak jsou ony slabé, aby nás naplnily. – Proto
například poslední kniha Bible, Zjevení Janovo, aby povzbudila křesťany
v těžkých časech, popisuje v krásných obrazech, jaké to bude na
nebeské hostině s Ježíšem, a pak celou Bibli zakončí výrazem silné touhy:
„Přijď, Pane Ježíši.“
Pane, nedovedeme to způsobit,
to pokorně víme,navíc jsme to my sami, kdo tě nepoznávají.
Ale v tuto chvíli tě prosíme:
je-li to tvá vůle,
dotkni se našich srdcí
a dej nám okusit pravou radost.
Nikdo nezalátá starý šat záplatou z neseprané látky
Mt 9,16 Ježíš jim řekl: Nikdo nezalátá
starý šat záplatou z neseprané látky; nebo se ten přišitý kus ze šatu vytrhne a
díra bude ještě větší.
Ž 30,5-13; Gn
3,16-21; Zj 3,15-21
EZ 511 Kristova
krev a spravednost
Přátelé
v Kristu,
Ježíš určitě
nebyl jen náboženský učitel, který by si nevšímal běžného života. A dnes tady
uvádí docela všední zkušenost, kterou možná odpozoroval u své matky Marie, když
byl malý a ona zašívala jeho klukovské kalhoty. Když jsou ty kalhoty
z látky už seprané, nedají se látat záplatou z látky nové. Protože
když se budou prát znovu, ten kus látky nové se srazí mnohem více než okolní látka
praná už mnohokrát. A ten přišitý kus se ze šatu vytrhne a díra bude ještě
větší. Protože se často vytrhne i s kusy okrajů té díry, které byly
prošité.
Dobře. I kdybychom nikdy žádný šat
nelátali, dovedeme si představit, o čem to tu Ježíš mluví. Ale proč to říká?
Povídá ta slova učedníkům Jana Křtitele, kteří se přišli Ježíše zeptat, proč se
jeho učedníci nepostí. A právě tady, v tomto náboženském rozhovoru, mluví
Ježíš o staré a nové látce. Tou starou látkou, z které je ušit celý šat,
je míněno židovské náboženství. A židovství je samozřejmě v základu všeho
toho, co se tady rozebírá. Protože učedníci Jana Křtitele byli židé, a Ježíš a
jeho učedníci byli židé. Židovství byl tehdy šat už velmi starý, prastarý. Šat
důstojný, který se stal náboženstvím a posilou mnoha lidí. Od praotců až po
Ježíšovy současníky. Zároveň ovšem bylo zřejmé, že v Ježíšově době ten šat
jaksi vetší. Trhá se, objevují se v něm díry. A zrovna Ježíš a Jan Křtitel
byli proroky, kteří mluvili o tom, že přichází něco nové. A jaké to nové bude?
Bude to vyspravování toho starého? Budou to jen záplaty na starý šat?
Zrovna se tu vede diskuse o postu. A
půst měl své dobré místo uprostřed struktury židovského náboženství. Byl to
důležitý uzlík v jeho tkanivu, ve kterém se spojovalo několik zbožných
myšlenek. Myšlenka, že já se mohu postem uskrovnit a nemyslet jen na naplnění
žaludku. Myšlenka, že právě pak mě Bůh sám může nasytit. A možná i další
myšlenky, dobré myšlenky. Ale mnoha židům se právě tady dařilo dělat v náboženství
díru. Půst, který měl vést člověka k Bohu, proměnili v sebevýkon, a
když se postili, byli na sebe pyšní. Pak očekávali uznání od lidí a ne od Boha.
Vytrhli půst z přediva náboženství, a skrze tuto díru teď čouhal jejich
egoismus, jejich pýcha. A teď co s tím? Jan Křtitel a Ježíš zde
představují dva různé pokusy o řešení. Nejdříve Jan Křtitel – snaží se své
učedníky učit novému pojetí postu. Říká, že doba je vážná a naléhavá. Blíží se
Boží soud. Kdo by si mohl myslet, že před ním obstojí? K čemu by mohlo být
takové hraní na zbožnost, náboženské pokrytectví? Všechno toto bude ohněm
Božího soudu spáleno. Proto se postěte opravdově, s upřímným vyznáním
vlastní nedostatečnosti, a s vroucí touhou po Boží milosti. - Jenže tenhle
Janův postoj teď Ježíš nazývá pouhým záplatováním židovství. Že by takové
záplaty měly stačit k nápravě živého náboženství? Podle Ježíše ne. A pokud
taky Ježíš sám přináší něco nového, novou látku, tak nejen záplaty, ale celý
nový šat. Novou spravedlnost, která má jako šat přikrýt naší hříšnou
přirozenost. Má zakrýt naší hříšnost, která se vždy znovu ukáže přes jakési
trhliny, jako například ta farizejská pýcha. Dnešní Ježíšův příměr nám
připomíná, jak se i ve vážně míněném náboženství – a farizeové svůj život víry
mysleli vážně a opravdově – objevují trhliny, kterými prosvítá naše člověčina.
A jak je to s námi, v dnešní době? Hodí se to podobenství o záplatování také nějak na nás, pro současného člověka? Ale ano, hodí. Taky pro nás, dnešní lidi je náboženství jako šat, kterým se snažíme překrýt naší lidskou slabost, naší člověčinu. Samozřejmě je i život dnešních lidí náboženský. Ani člověk dnešní doby nežije jen materiálnem, penězi a věcmi. Odívá se i myšlenkami náboženskými, duchovními. Občas ho napadne, jaký má jeho život smysl a budoucnost, jestli je náhodou nebo osudem. Občas spoléhá na Štěstěnu, občas se klaní Mamonu. Dá na různé amulety a horoskopy. Modlí se, když je v průšvihu, a tak dále. Tím starým šatem, který běžně nosíme, je ovšem pohanství. A v takovém pohanství se dá docela žít, i když je to šat starý jak svět. - Ten šat ovšem má své trhliny, díry, které se ani největším lidským úsilím nedají překrýt, které se občas ukazují a rozevírají, a kterými do života nepříjemně fouká. A teď si my můžeme myslet, že by to chtělo nějaké záplaty. Co dnešní člověk přijímá z křesťanství? Například slavení Vánoc. A to může myslím být taková záplata. Záplata tam, kde se člověku často zdá, že už ve svém životě nemůže čekat nic nového, že se celý svět točí v kruhu, vše je pořád stejné. A hle, zde je obraz betlémského dítěte, božího dítěte, kolébka a lidé, kteří mají k sobě blízko. Zde se něco nového začíná, co není ze světa. „Pokoj lidem dobré vůle“, zpívají k tomu andělé. – Dále například Velký pátek může být takovou záplatou. Běžný člověk si nepřipouští svou hříšnost. Myslí si, že je přece jen dost dobrý, jiní jsou větší darebáci. A když už jednám špatně, mám k tomu své dobré důvody, dovedu se sám před sebou omluvit. Taková samospravedlnost je šatem běžného člověka. Ale kdyby se přece jen mé pochybnosti nad sebou chtěly nějakou trhlinou provalit, pak je tady zvěst Velkého pátku: Ježíš přece zemřel za hříchy nás všech. Vytrhnu ta slova, a je z nich užitečná záplata. A podobnou záplatou, abych uvedl ještě třetí příklad, může být zvěst Velikonoční neděle. Můj běžný pohanský šat mi poskytuje relativní pohodlí v myšlence, že život se vrací, jako se vrací po zimě zase jaro, jako po noci přichází nový den. O mrtvých říkáme, že usnuli. Ale co když mě někdy přepadne zoufalá pochybnost? Co když mou člověčinu ovane zvenku prázdnota, chlad vesmíru? Pak se nabízí zvěst o vzkříšení jako záplata.
Zdá se, že leckomu stačí takové
záplaty. Žije si svůj život, převážně pohanským způsobem. Připadá si sám dost
dobrý, snaží se žít dobrým životem. Podle svého rozumu, podle svých možností. Křesťanství
používá maximálně jako záplaty. Když se
však náš život dostane do úzkých, do nějaké mezní situace, například těžké
nemoci či ztráty někoho blízkého, když tento pohanský a pověrečný náboženský
šat začne být napínán, ty záplaty se rychle odtrhnou. Ano, a zbudou po nich
díry ještě větší. Mnohé lidi křesťanství zklamalo, protože křesťanské záplaty
jim v životě nefungovaly. – A jaké je tady řešení? Když ty křesťanské
myšlenky, které známe, budeme upřímně domýšlet. I kdyby to dnes v naší
mysli a našem srdci byly jen jakoby kusy látky, máme se zajímat, jak je to dále
a šířeji. Křesťanství jako záplaty, to nefunguje. Evangelium a Bible, a jejich
přivlastňování nám však nabízejí celý nový šat, kterým můžeme přikrýt svou
člověčinu, svou hříšnost. Abychom byli pěknými lidmi, před tváří Boží i před
zrakem svého svědomí.
Pane Bože,
čouhá z nás ubohá člověčina,
z mnoha stran.prosíme, chceme si u tebe vyzvednout
šat nový, šat darovaný ze tvé milosti,
jak o tom zvláštně mluví Zjevení Janovo - šat vypraný v Kristově krvi,
abychom mohli vejít na hostinu do tvého království.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)