Ať vidím

Mk 10, 46-52 Přišli do Jericha. A když Ježíš se svými učedníky a dosti velikým zástupem vycházel z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. A když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal křičet: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Mnozí mu přísně domlouvali, aby zmlkl, ale on o to víc křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho.“ Zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ On odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu odpověděl: „Co chceš, abych ti učinil?“ Slepý mu řekl: „Rabbuni, ať vidím! “ A Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě uzdravila.“ A hned prohlédl a šel tou cestou za ním.

Přátelé v Kristu,
na začátku tohoto příběhu má Ježíš kolem sebe následovníků už celý houf. Se svými učedníky a dosti velikým zástupem vycházel z Jericha. Je snad zapotřebí ještě toho jednoho člověka, který se k nim připojí na konci příběhu, onoho slepce, který prohlédl a šel tou cestou za Ježíšem? Je snad tento jediný také nějak důležitý? Dosavadní Ježíšovi následovníci na to mají svůj názor. Když ten chudý slepec začal křičet, mnozí mu přísně domlouvali, aby zmlkl. Nezdržuj. Ty teď důležitý nejsi a důležitým se nedělej. Ten slepec však o to víc křičel. A sám Ježíš ho teď slyší, a Ježíš se zastaví. A mezi ním a tím slepcem se vytvoří naprosto zvláštní vztah, jakási pavučina vztahu, velmi jemná, uprostřed všeho toho hrubého dění, co ty dva obklopuje. Oni si rozumí, i když jim okolní lidé nerozumí. Ježíšovu poslání nerozumí a slepcově touze nerozumí. - My máme v dnešním příběhu zachováno jméno onoho uzdraveného slepce, a už to je v příbězích o uzdravení dost ojedinělé. Je pravděpodobné, že onen Bartimaios byl známý a činný v církvi ještě v době sepsání evangelia. Znamená to, že od okamžiku svého uzdravení při Ježíši vydržel navzdory všemu, co následovalo. Že to nebyla jen dočasná epizoda, o které dnes čteme, že tady nejde „jen“ o uzdravení jeho slepoty, ale že jeho uzdravení bylo spásou, totiž uzdravením celého života. Novým nasměřováním životní cesty. Rozhodnutím Ježíše následovat, ať už to bude znamenat cokoliv. Bartimaios je uprostřed tohoto hlučícího zástupu jedním z mála lidí, kteří chápou, o co na této cestě za Ježíšem jde. Pochopil to nějak intuitivně, už na počátku, když začal usilovně volat. A uzdravením se mu pak dále projasní, jaké důsledky to má mít v jeho životě – jak si hned povíme. Je to opravdu zvláštní - na počátku je to slepý žebrák, nese si sebou hned dvě postižení, je chudý a ještě k tomu slepý, slepý - a přece je tento u cesty sedící Bartimaios jaksi vidoucí a vědoucí, je jakoby o krok napřed v následování Ježíše. O krok napřed před těmi, kdo Ježíše viditelně následují. A my můžeme přemýšlet, ke které pozici máme blíže – k těm, kdo Ježíše zjevně následují, nebo k tomu žebrákovi, který zná svou slepotu a touží po milosrdenství?

Vraťme se ještě jednou do onoho okamžiku, kdy se zástup a slepec přetahovaly o Ježíšovu blízkost. Blíže Ježíši byl zástup, který ho obklopoval. Bartimaios seděl dále, na okraji cesty. A chtěl se skrze ty lidi Ježíšovy pomoci dovolat: Začal křičet: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ A mnozí mu přísně domlouvali, aby zmlkl. To napomínání mohlo mít vlastně dva důvody. Tím prvním mohl být strach: buď zticha, nevykřikuj nic o Synu Davidovu, ať tě neslyší římští vojáci nebo římští agenti, kteří asi byli v každém židovském srocení lidu. Ať nás všechny neuvedeš v nebezpečí. Nás, kteří Ježíše následujeme, ale snažíme se to dělat bezpečně a nenápadně. Milí přátelé, nepřipomíná vám to doby, které jsme ještě mnozí zažili? V minulém režimu to byl častý postoj křesťanů: Ježíše následovat, ale aby to nebylo nebezpečné, aby nás to neohrozilo. - Anebo je ještě jeden možný důvod, proč ostatní Bartimaia okřikují: nezdržuj. Na milosrdenství není čas. Na starost o jednotlivce není čas. Na pozornost k ubožákům není čas. A zase tohle: nepřipomíná nám to dnešek? Kdy se staráme, aby především to klopýtavé stádečko následující Ježíše drželo jakž takž pohromadě, a nemáme dost času a síly, abychom se zajímali o druhé potřebné. - Ale Bartimaios se přes obojí možnou námitku Ježíšova milosrdenství domáhá, jemu jde o zdraví, jemu jde o spásu. O život. 

Řekli jsme si, že Bartimaios je už na počátku příběhu jakoby na krok dopředu před ostatními Ježíšovými následovníky. Byť slepý, vnitřním zrakem víry rozpoznal, že Ježíš je Mesiáš, Spasitel, že má moc se smilovat. A teď ho Ježíš přitahuje k sobě ještě blíže. On odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Jaksi vidí, zrak jeho srdce ho neomylně k Ježíši přivádí. A také my jsme teď skrze čtení evangelia vtaženi do jejich mikrosvěta, můžeme pozorovat, co se odehrává mezi nimi dvěma. A Ježíš se Bartimea nejdříve ptá, zvláštně, protože jakoby zbytečně: „Co chceš, abych ti učinil?“Ale to není otázka zjišťovací. Slepec si má ujasnit: „Víš, co chceš? Opravdu to chceš? Není ti jako slepci nakonec dobře?“ A on odpovídá: „Rabbuni, ať vidím! A teď už to je ráz na ráz. Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě uzdravila.“ V řečtině je tam sloveso, které znamená: uzdravila, ale také „zachránila, spasila“. Uzdravila jakoby v malém: uzdravila tvé tělesné neduhy. Anebo uzdravila ve velkém: uzdravila celý tvůj život. A tady skutečně jde o ten druhý případ. U tohoto teď už bývalého slepce vidění znamená zároveň i prohlédnutí, co má dělat. Bartimeus jde tou cestou za Ježíšem.

On jde za Ježíšem, odchází z Jericha a jde s Ježíšem do Jeruzaléma. Hned následující příběh, kdybyste četli evangelium dále, je o Ježíšově vstupu do Jeruzaléma. Bartimaios tak bezprostředně vstoupil na cestu, která vede k utrpení, na cestu kříže. Pašije navazují hned na tento příběh. Polepšil si vůbec ten Bartimaios? Z jednoho trápení vysvobozen, z toho svého slepého trápení. A teď musí svýma uzdravenýma očima přihlížet utrpení druhému, utrpení svého rabbuniho, na kterého spoléhal. Někdo by řekl, že se Bartimaios dostal „z deště pod okap“. Anebo: z vlastní temnoty do temnoty Ježíšova utrpení. Možná právě proto se ho Ježíš v onom klíčovém okamžiku ptal, jestli Bartimaios ví, co chce, co očekává. Nazval jsem to jejich mikrosvětem, protože mezi nimi toho proběhlo více, než se dá popsat slovy, než mohou pochopit lidi okolo. - Bartimai, co chceš? Kriste, staň se mi ty sám světlem mé životní cesty. - A co chceš ty - Jane, Markéto, Miroslave, Anno, Aleši? Necháš se zaplést do té jemné pavučiny víry, osobní víry v Ježíše? 

Pane, já nejsem slepý, a přece často nevidím. A mám málo víry,toho světla, které tebe provedlo i největšími temnotami, temnotami utrpení a smrti. Ale vždyť i ty sám jsi přece byl v ty chvíle jako slepý. Když jsi visel a kříži, byla temnota po celé zemi. A ty ses ptal Boha, proč tě opustil. Představuji si, jak ses modlil ke svému nebeskému Otci slova žalmu (36,10): Když ty jsi nám, Bože, světlem, spatřujeme světlo. - A když jsi pak před Velikonočním ránem vstával z mrtvých, zase si představuji, jak tě napadají jiná slova jiného žalmu. Slova žasnoucí vděčnosti vůči Bohu (139,12): Žádná tma pro tebe není temná, noc jako den svítí.