Ž 72,10-14; Iz 60,1-6; Ef 3,1-6
Přátelé v Kristu,
mudrci od východu byli k malému Ježíši
přivedeni hvězdou. Jestlipak víte, o jakou hvězdu šlo? Ti mudrci to tehdy
věděli, a já vám o tom chci dnes také trochu povědět.
V Evropě už například Johannes Kepler
v 17. století zkoumal, o jakou hvězdu šlo, a jeho pozorování byla ověřena
mnoha pozdějšími výpočty.
Na obloze ten úkaz vypadal jako supernova,
jako hvězda velmi jasná. Ve skutečnosti ale šlo o setkání planet Jupiter a
Saturn. Tyto dvě planety se na obloze setkávají průměrně asi tak jednou za
dvacet let. To se však jen jednorázově míjejí. Tato setkání jsou většinou méně
nápadná, neboť je lze pozorovat jen za napjaté pozornosti krátký čas před
východem nebo po západu slunce. Jen jednou za 258 let dochází k trojnásobnému
setkání, každé z těchto tří setkání ovšem nastává vždy v jiném znamení
zvěrokruhu. K trojnásobnému setkání v témže znamení zvěrokruhu dochází
vždy jednou za 794 roky. A to už jsme blízko našemu času - i lidé v letech 1940
a1941 byli uchváceni několik měsíců trvajícím nádherným obrazem dvou těsně
vedle sebe stojících planet na noční obloze. Třikrát dosáhla tato podívaná
svého vrcholu, když se Jupiter a Saturn setkali v souhvězdí Berana, vždy
v odstupu několika měsíců.
Tato nebeská podívaná je naprosto výjimečná. A
v neporovnatelně větší nádheře orientálního nebe musela být ještě výraznější.
Od dob Keplerových vyvolává otázku, zda trojnásobné setkání Jupitera a Saturna,
ke kterým došlo roku 7 před naším letopočtem. v souhvězdí Ryb, si nemohli
vyložit oni mudrci z východu tak, že v Palestině se narodil veliký král, a zda
toto setkání planet nemohlo být podnětem k jejich cestě do Jeruzaléma?
Tato domněnka nalezla novou oporu v naší době
díky důkladnému vyhodnocení dochovaných úlomků pozdně babylonských početních
tabulek a kalendárií. Roku 1925 se podařilo rozluštit téměř dva tisíce let
starou babylonskou klínopisnou tabulku. Jsou na ní dopředu zaznamenány všechny
důležité astronomické události, k nimž mělo dojít roku 7 před naším letopočtem.
Hlavním tématem tohoto starého hvězdného kalendáře je vědecká senzace roku:
velké setkání planet Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb. Po mnoho měsíců
vykonávaly obě planety na obloze své působivé smyčkovité pohyby a třikrát
prošel rychlejší Jupiter v nejtěsnější blízkosti kolem Saturna.
Zpráva evangelisty Matouše hovoří na třech
místech o “hvězdě”: o tom, že vyšla, že se objevila a že se zastavila. Nejprve
nám Matouš tlumočí přesnou výpověď mudrců: “Viděli jsme jeho hvězdu” - “na
východě”. Jazykovědci zjistili, že je-li řecké slovo „východ“ použito v
jednotném čísle, má speciální astronomický význam. Označuje proces, kdy se
hvězda postupně stává viditelnou za svítání krátce před východem Slunce. Takže
slova znamenají: „Viděli jsme hvězdu při východu“ – myšleno „při východu
slunce“.
Mezopotamie byla ve starověku klasickou zemí,
kde se pozorovaly hvězdy. Výraz “magoi” (mágové nebo mudrci), jímž jsou
příchozí v řeckém textu označeni, byl úřední titul pro pozorovatele hvězd,
kteří byli ve službách náboženství a státu. Co nám tedy říká starověké
hvězdopravectví o setkání Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb? A jak tedy mudrci
toto znamení četli, jak mu asi rozuměli?
Planeta Jupiter se ve starověku všeobecně
pokládala za hvězdu světovládce. A Saturn byl u Babyloňanů hvězdou, které byla
přidělena zemi židovské. Když mudrci
zpozorovali důležitý ranní východ Jupitera a byli pak svědky působivé podívané,
když se jasně zářící královská hvězda přibližovala ke hvězdě Židů v souhvězdí
Ryb, vyložili si to takto: v židovské zemi se rodí velice významný král. Proto
se mudrci rozhodli pro cestu do země židovské.
Byla to cesta asi 1200 km dlouhá. V Jeruzalémě
se pak zeptali: “Kde je ten právě
narozený král Židů? Viděli jsme při východu jeho hvězdu a přišli jsme se mu
poklonit´. Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém;
svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má
Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u
proroka: A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty
judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.“
Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se
hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně
po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel
poklonit.” Mudrci si tady podle Herodových slov ověřili, že nešli za
nějakým přeludem.
A jejich úvahy se ověřovaly na každém kroku.
Stejně to i pokračuje. Matouš píše: “Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A
hle, hvězda, kterou viděli při východu, šla před nimi, až se zastavila nad
místem, kde bylo to dítě.”
O jakou zastávku hvězdy šlo? Planety se
samozřejmě na své oběžné dráze nezastavily. Tak se to jen jeví lidskému oku,
když se nějaký objekt pohybuje pod ráze směřující k Zemi nebo od Země, že
se jeho poloha na nebi nemění. Také předpověď tohoto úkazu můžeme najít na klínopisné
tabulce s astronomickými úkazy roku 7. Čteme tam, že planety Jupiter a Saturn se zastavily ve dvou po sobě jdoucích
nocích v měsíci listopadu. Dvojice planet stála na obloze po západu slunce
nad obzorem jihojihozápadním směrem.
Asi 8 km dlouhá cesta z Jeruzaléma do Betléma
vede téměř přímo na jih s pozdější malou odchylkou na západ. Je to prastará
karavanní cesta směrem na Hebron. Když tedy mudrci odešli z Jeruzaléma pozdě
odpoledne, stála královská hvězda Jupiter spolu se Saturnem jako zářící
svítilna na jižním nebi ve směru cesty, takže šli ke “hvězdě”, nebo – jak říká
evangelista – “hvězda… šla před nimi”
U Matouše dále stojí: “Když spatřili hvězdu,
zaradovali se velikou radostí” (Mt 2,10). Jejich tušení se tady už stává
radostnou jistotou: byli na správné cestě. Jejich jistota se dokonce ještě
zvýšila. Kousek před Betlémem, u Ráchelina hrobu, odbočuje cesta do Betléma
směrem na východ, takže to vypadalo, jako by obě planety stály poutníkům po
pravé ruce; vyjádřeno zeměpisně přesněji: nad horským hřebenem, na němž ležel
starý Betlém. Matouš píše: “Hvězda šla před nimi, až se zastavila před místem,
kde bylo to dítě. Vešli do domu. Uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na
zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu”.
A tak se zdá, že staré záznamy mohou potvrdit
to, co píše evangelista. Možná zbývá ještě jedna pochybnost. Je možné, že tu
Bůh mluvil k mudrcům skrze hvězdu? Vždyť astrologie je často zavádějící –
tak to učí křesťanství. – V dnešním příběhu Bůh k mudrcům promluvil
skrze znamení, kterému rozuměli. A tak je dovedl k Ježíši. A to je také
jediné, co je důležité, oč tu opravdu jde. Všechno je dobré, co lidi přivede
k Ježíši. A ty způsoby mohou být roztodivné, vím to ze své farářské praxe.
Dobré je to, co vede lidi k Ježíši.
(podle kapitoly z knihy G. Krolla - Po stopách Ježíšových; takto jsem převzal a kázal,
případné kritické námitky astronomů či historiků by mě velmi zajímaly)
